Odborníci: Špeky nejsou vaše chyba. Šokuje vás, odkud se vzaly
Mozek. Jeden z nejdůležitějších orgánů v lidském těle nemá na starost jen povely, které vede ke končetinám, zraku či sluchu. Komunikuje totiž i s žaludkem. Ovlivňuje naše chování takovou měrou, že se vyplatí vědět, za co vše může být v našem těle zodpovědný.
Proč máte chuť na odpolední zákusek, i když jste zrovna dožvýkali poslední sousto nedělního oběda a musíte si povolit opasek? Pravdou je, že za těmito procesy stojí složité mechanismy v našem mozku. Jak tedy tři malé neurony dokážou ovlivnit, kdy a proč se rozhodneme jíst?
Co se děje v hlavě, když saháme po jídle?
Naše chuť na jídlo a pocit sytosti nejsou jen otázkou vůle nebo momentální nálady. Hlouběji v mozku, v části zvané hypotalamus, najdeme „řídicí centrum“, které má právě tyto chutě na starost. Právě tam vědci objevili skupinu neuronů, které rozhodují nejen o tom, kdy pocítíme hlad, ale i o tom, kdy bychom měli přestat jíst. Zkoumání těchto procesů ukazuje, proč nás často láká sníst víc, než skutečně potřebujeme – a proč máme takový problém s tím přestat.
Hypotalamus a jeho klíčová role
Vědci z Michiganské univerzity se zaměřili na část hypotalamu zvanou „nucleus arcuatus“. Právě tady se ukrývají neurony, které hrají klíčovou roli v tom, kdy máme hlad a kdy naopak cítíme, že už máme dost.
Dva geny, které tyto neurony řídí, fungují jako protiklady:
- Gen POMC aktivuje pocit sytosti a působí jako „brzda“.
- Gen AgRP naopak povzbuzuje chuť k jídlu.
Chvíle, kdy se tyto dvě síly přetahují, rozhoduje o tom, jak moc a jak často jíme. Pokud je rovnováha narušená, může to vést k přejídání, nebo nechutenství – oboje má samozřejmě vážné dopady na naše zdraví.
Experimenty na myších odhalily fascinující skutečnosti
Vědci se rozhodli nahlédnout do zákulisí procesů v našem mozku a použili k tomu geneticky upravené myši. Právě díky tomu mohli přesně řídit aktivaci genů POMC a AgRP – výsledky byly překvapivé.
Když vědci zapnuli jen gen POMC, myši ztratily zájem o jídlo, i když měly stále hlad. Jednoduše přestaly jíst, aniž by byly skutečně nasycené. Když aktivovali oba geny najednou, myši jedly jako o život. Výsledkem bylo nekontrolovatelné přejídání. Tyto pokusy odhalily, jak mocné jsou mechanismy, které řídí náš apetit.
Evoluce a moderní svět
Pro naše předky bylo přejídání rozhodujícím faktorem. Nikdy nevěděli, kdy narazí na další zdroj potravy, takže si při každé příležitosti vytvořili zásoby energie v podobě tuků. Tento „program“ nám pomohl překonávat období hladu, ale dnešní svět funguje jinak. Dostatek jídla na dosah ruky, lákavé vůně a pohled na dokonale naaranžované talíře nás často svádí k tomu, abychom jedli, i když to naše tělo doslova odmítá.
Využití poznatků v boji proti obezitě a poruchám příjmu potravy
Pochopení toho, jak hypotalamus řídí náš apetit, by mohlo pomoci nejen v boji proti obezitě, ale i při řešení problémů jako je nechutenství, anorexie nebo rakovina. Slabost vůči vůním, chutím a dalším podnětům spojených s jídlem je hluboce zakořeněná v naší podstatě a bojovat s ní je naprosto zbytečné.
Globální problém, který vyžaduje řešení
Obezita dnes trápí více než 650 milionů lidí na celém světě, a její čísla stále rostou. Na opačné straně spektra se nacházejí poruchy příjmu potravy, které ovlivňují životy dalších 70 milionů lidí.
Tyto problémy mají nejen vážné zdravotní následky, ale i psychické a sociální dopady, které se dotýkají každodenního života celé společnosti. Možná stačí jen lépe pochopit to, jak fungují mechanismy hladu a sytosti a my tak budeme na cestě k lepší prevenci a léčbě těchto nemocí.
Zdroj: medlineplus.gov, www.nature.com, ct24.ceskatelevize.cz, nzip, pmc.ncbi.nlm.nih.gov