Historie dětských autosedaček: Dříve se místo nich používaly speciální košíky

Každý rodič to zná – pár rychlých pohledů přes rameno, zacvaknout pás, pootočit zpětné zrcátko a konečně vyrazit. Dětská autosedačka je dnes stejně samozřejmá jako volant, přitom ještě před pár desítkami let šlo spíš o volitelné příslušenství než o základní bezpečnostní prvek.

Co všechno muselo proběhnout na silnicích, v laboratořích a v parlamentních lavicích, aby dnešní drobci cestovali v sofistikovaných „kokpitech“ místo proutěných košíků? A podle čeho se máma s tátou vyznají v písmenkách norem, kódech na štítcích a marketingových sloganech? Čtěte dál – svezeme vás historií, připomeneme současné standardy a přidáme tipy, které se hodí na každou rodinnou jízdu.

Od látkových košíků k bezpečnostním skořepinám

První „autosedačky“ ze třicátých let připomínaly vyztužený nákupní koš. Hlavní cíl? Udržet dítě na jednom místě, aby neputovalo po celé lavici. O ochraně při nárazu ale prakticky nemohla být řeč. Skutečný zlom přišel roku 1962: švédský inženýr Bertil Aldman, inspirovaný polohou kosmonautů při startu, otočil sedačku proti směru jízdy a položil základy dnešního „vajíčka“. Ve Spojených státech ve stejném roce představil Leonard Rivkin plastovou skořepinu s vícebodovým pásem – první model, který aktivně pohlcoval energii nárazu.

Během sedmdesátých let začaly na obou březích Atlantiku první povinné crash testy a záhy se ukázalo, že správně navržená sedačka umí snížit riziko úmrtí až o 70 %. V Evropě na to navázala společná norma ECE R44, která rozdělila sedačky do váhových skupin.

Jak se dnes testuje bezpečí

Současné zkušebny používají figuríny řady Q, plné akcelerometrů a tlakových senzorů. Nejmenší Q0 váží tři kila a hlídá, co se děje s tělíčkem novorozence; školákům odpovídá desetiletá Q10. Laboratoře kromě čelního a zadního nárazu povinně zkoušejí i boční střet a převrácení vozu. Výsledky doplňují nezávislé spotřebitelské testy, které sledují také ergonomii, obsah škodlivých látek v potazích a snadnost montáže. Pokud sedačka projde laboratoří, ale rodič ji zapne na křivo, celý přínos padá – i proto se čím dál víc tlačí na jednoduché ukotvení IsoFix.

Současné normy: ECE R129 v praxi

Co přinesla „er-sto-devětadvacítka“ do každodenního života? Především srozumitelnější tabulku – místo váhových skupin hledáte výškové rozmezí, které lépe koresponduje s reálným růstem dítěte. Zadruhé norma nařizuje, aby drobečci do patnácti měsíců (a 76 cm) seděli proti směru jízdy. Krční páteř malých dětí totiž snese při čelním střetu jen zlomek toho, co páteř dospělého. A konečně: každá i-Size sedačka povinně nabízí pevné ukotvení IsoFix (nebo jeho variantu s Top-Tetherem či opěrnou nohou). Starší R44 na trhu stále najdete, ale pokud kupujete novou, hledejte oranžový štítek s nápisem „UN R129 … i-Size“.

Praktické tipy pro rodiče

1. Zadní sedadlo vede. Střed zadní lavice bývá nejdál od deformujících zón a nehrozí střet s bočním airbagem.
2. Layering místo péřovky. Silná bunda vytváří mezeru mezi tělem a pásem. Oblečte tedy dítě raději do tenčích vrstev a přehodťe přes něj deku.
3. Nulový sklon není komfort. U novorozeneckého „vajíčka“ hledejte úhel 40–45 °, aby hlavička neklesala na hrudník.
4. Pás napnutý „na kytaru“. Mezi klíční kostí a pásem by se měl sotva protáhnout prst; volné popruhy se při nárazu natáhnou i o deset centimetrů.
5. Kontrola kvůli rychlému růstu. Jakmile dítě vyroste z horní hrany opěrky, posuňte ji – u i-Size stačí přecvaknout stupínek, u R44 často přeplést pásy.
6. Servis i pro sedačku. Po pěti až sedmi letech zkontrolujte stav pěny a mechanismů – UV záření a výkyvy teplot plastům nesvědčí.

Na co ještě myslet během cesty

Ani ta nejlepší sedačka nevyváží rozptýlenou pozornost za volantem. Dejte telefon do režimu „letadlo“, nastavte navigaci před odjezdem a uložte playlist do offline režimu. Dlouhé trasy plánujte s pauzami – nejen kvůli čůrání, ale aby si dítě protáhlo záda a rozhýbalo klouby. Po zaparkování nenechávejte sedačku napospas slunci; potah se umí rozpálit na šedesát stupňů a pěnové výplně trpí. Ideální je potah nebo alespoň stínítko přes boční okno.

Zdroje: wikipedia.org, road-safety.transport.ec.europa.eu, NIH, Autorevue