Auta bez zpětných zrcátek: Odolnost i vysoká cena brzdily jejich zavedení

Doprava na začátku 20. století byla spíš chaosem plným koňských povozů, prvních drkotajících automobilů a všudypřítomných chodců. Řidič se tak soustředil hlavně na to, co je před ním. Myšlenka, že by se měl dívat i za sebe, byla téměř absurdní.

Je to jedním z důvodů, proč auta, která představovala vrchol tehdejší techniky, neměla zpětné zrcátko? Tvrzení, že na to nebyla technologie, je jen poloviční pravda. Skutečné důvody jsou mnohem zajímavější.

Byly tu tři různé nápady s jediným cílem, a to vidět za sebe

S myšlenkou zpětného zrcátka nepřišel překvapivě jeden člověk. V průběhu let se tento nápad objevil hned natřikrát, pokaždé za úplně jiným účelem. Asi proto trvalo tak dlouho, než se zpětná zrcátka prosadila.

Poprvé se nápad objevil v roce 1909 v příručce pro řidičky od britské průkopnice Dorothy Levitt. Ta ženám radila, ať si s sebou vozí malé ruční zrcátko a čas od času se s ním podívají za sebe. Nešlo o součástku auta, ale o šikovný fígl s dámským doplňkem pro větší pohodlí.

O dva roky později se zrcátko objevilo na startu slavného závodu Indianapolis 500. Pravidla tehdy nařizovala, aby v autě seděl i mechanik, který by sledoval soupeře. Závodník Ray Harroun si ale na svůj vůz namontoval zrcadlo, čímž přesvědčil porotu, že mechanika nepotřebuje. Ušetřil tak váhu a závod nakonec vyhrál. Ironií je, že kvůli vibracím na tehdejší dráze v něm prý stejně nic neviděl.

Do třetice přišel v roce 1921 vynálezce Elmer Berger s prvním masově prodávaným zrcátkem. Jeho marketing byl ale poněkud svérázný, protože jej prodával jako policejní hlídač. Jeho hlavním účelem nebylo zvýšit bezpečnost, ale pomoci řidičům včas zahlédnout policejní hlídku a vyhnout se pokutě.

Tyto tři příběhy ukazují, že myšlenka pohledu vzad sice existovala, ale byla roztříštěná a sloužila jen úzkým skupinám. Chyběl pádný důvod, proč by zrcátko měl mít každý.

Proč to trvalo tak dlouho? Zpětné zrcátko muselo zdolat tři hlavní překážky

Ačkoli nápad byl na světě, trvalo desítky let, než se zrcátko stalo standardem. Důvodů bylo hned několik a tvořily dokonalou překážku. V první řadě byla doprava úplně jiná. Na tehdejších úzkých a často nezpevněných silnicích se jezdilo pomalu a největší nebezpečí číhalo před autem, ne za ním. Pojmy jako „hustota provozu“ nebo „přejíždění mezi pruhy“ prakticky neexistovaly, takže zrcátko zkrátka nebylo potřeba.

K tomu se přidal zásadní problém s technologií a cenou. Výroba zrcadel byla drahá a složitá, což z nich dělalo spíše luxusní zboží. Byla také velmi křehká, na nerovných cestách vibrovala k nepoužití a ničil je déšť a mráz.

A v neposlední řadě, bezpečnost tehdy nikoho moc nezajímala. Automobilky řešily, jak postavit spolehlivý a dostupný vůz, a neexistovaly žádné zákony, které by nařizovaly bezpečnostní prvky.

Zlom přišel s dálnicemi a nehodami

Vše se změnilo až po druhé světové válce. Aut přibývalo raketovým tempem a začaly se stavět moderní víceproudé dálnice. Rychlost, hustý provoz a nutnost měnit pruhy najednou udělaly z pohledu vzad životně důležitou činnost. S tím ale také dramaticky rostl počet smrtelných nehod.

Veřejnost a politici začali tlačit na výrobce, aby byla auta bezpečnější. Klíčová legislativa v USA (1966) a v Evropě (směrnice z roku 1971) konečně nařídila zpětná zrcátka jako povinnou výbavu. Z volitelného doplňku se stala zákonem daná nezbytnost.

Od sklíčka k digitálním očím

Jakmile se zrcátka stala povinnými, odstartoval závod o jejich vylepšení. Každá nová generace řešila nějaký problém té předchozí. Prvním velkým krokem byla prizmatická zrcátka s přepínáním den/noc, která řešila oslnění od aut jedoucích za vámi.

Poté se objevila vypouklá (konvexní) zrcátka, která pomohla eliminovat nebezpečný mrtvý úhel. V 80. letech se pak standardem stalo elektrické ovládání a vyhřívání, které zvýšilo pohodlí a funkčnost za každého počasí.

S nástupem elektroniky se z pouzdra zrcátka stalo malé technologické centrum. Nejprve do něj výrobci integrovali kompas nebo teploměr, brzy ale přišly klíčové bezpečnostní systémy. Přímo do skla se začaly promítat varovné diody pro sledování mrtvého úhlu, směrovky a později i obraz z 360° kamer.

Dnes jsme na prahu další revoluce: kamerové systémy (CMS), které nahrazují klasická zrcátka kamerami a displeji v interiéru. Výhody jsou obrovské – nulové mrtvé úhly, dokonalá viditelnost v noci i v dešti a lepší aerodynamika. Brzdí je zatím jen vysoká cena, a hlavně náš zvyk dívat se na odraz reality, ne na její digitální přenos.

Zdroje: caranddriver.com, wikipedia