Historie autopilota sahá až do počátku 20. století, od té doby se však tyto systémy staly výrazně sofistikovanějšími

Idea, že by auta jezdila sama bez zásahů řidiče, je starší, než si myslíte. Možná vás překvapí, že je vlastně stará stejně jako automobil samotný. Na začátku to sice znělo jako sci-fi, ale od té doby vývoj autopilota výrazně pokročil.

Už ve 20. letech se ze snu stalo něco víc, protože docházelo k prvním pokusům. Opomenutelný rozhodně není pokus s autem na dálkové ovládání, které se zkoušelo v New Yorku. Svou vizi pak představila v roce 1939 i automobilka General Motors. Ta si zakládala na tom, že by v asfaltu byly zalité dráty, které by auta řídili. V té době to znělo skvělo, ale předělat tímto způsobem všechny silnice se ukázalo jako nereálné.

Trendy udávaly dva tábory, které jsou tu dodnes

Následně přišel zlom. Místo chytrých silnic se totiž začalo pracovat na chytrých autech. Vznikly hned dvě koncepce, které spolu soupeří dodnes, a to Lidar a kamery. V Evropě se vydal cestou kamer průkopník Ernst Dickmanns. Pomocí počítačového vidění a kamer totiž učil auta dívat se kolem sebe.

V přibližně stejné době se v USA, díky penězům od armády zrodil úplně jiný nápad, a to Lidar. Do projektu, kdy auta řídí laserový radar a terén si lidově řečeno osahává investovala DARPA nemalé peníze. Stále však není rozhodnuto, zda je lepší kamera nebo laser.

Jak byla zažehnuta revoluce? Stála za ní armáda

Opravdový boom však přišel až po roce 2000, kdy se DARPA rozhodla vyhlásit pouštní závody pro auta s autonomním řízením. První závod se konal v roce 2004 a byl propadákem, protože ani jeden vůz nedojel do cíle. V roce 2005 to však zvládlo rovnou 5 vozů.

Úkolem těchto závodů nebylo jen posunout techniku, ale především dát dohromady správné lidi. Ti společně založili třeba samořídící projekt pro Google, ale i další klíčové firmy.

Současnost je komerční závodem na dvou různých cestách k cíli

V současné době se autonomním vozům věnuje řada diskuzí i vývojářských firem. Z řady však výrazně vybočují dva koncepty se zcela odlišnou filozofií.

Na jedné straně stojí Google, respektive dnes už Waymo. Ti začínali s myšlenkou, že auto bude řídit samo, ale člověk bude muset dávat pozor. Zjistili však, že lidé nejsou zodpovědní, pozor nedávají a provoz tohoto vozu je pak nebezpečný. Rozhodli se tedy, že se auto bude zcela řídit samo a nebude mít nejen volat, ale ani pedály.

Na druhé straně dnes stojí Tesla, která pokračuje v cestě, kterou ve Waymo opustili. Jejich autopilot pomáhá s řízením, ale zodpovědnost stále zůstává na člověku. Tento koncept pak postavili na kamerách.

Sny jsou to velké, ale pozor na střet s realitou

Označení autopilot je pro lidi často zavádějící, protože si myslí, že se řídí zcela samo. To pak vede k nehodám. Zde pak vyvstává otázka, kdo za ni nese zodpovědnost. S nehodami pak klesá důvěra lidí a politici i lobbisté získávají mocnou zbraň.

Hlavní problémy nevyvstávají v tom, že by samořídící problémy byly špatné. Problém je přesně opačný. Řidič si totiž zvykne na jejich spolehlivost, která dosahuje 99 % a přestane dávat pozor.

Společnost si spolu s nástupem autonomních vozů klade i etické otázky, například jak se auto rozhodne, pokud nelze zabránit kolizi. Srazí jednoho člověka, aby zachránilo pět jiných apod. Asi vás překvapí, že nic takové vývojáři neřeší a stále je zajímají spíše problémy z každodenního provozu. Mezi ty patří třeba správné zipování v dopravní zácpě.

Budoucnost už je dnes za rohem

Je zřejmé, že samořízená auta už dnes nejsou jen snem jako na počátku 20. století, ale stále je provází řada otázek. Ty však stojí za vyřešení, protože dlouhodobé dopady této technologie by mohly být obrovské.

Autonomní vozy by byly skvělou pomocí například pro seniory, kteří již ze zdravotních důvodů nemohou řídit. Na druhou stranu by rozvoj autonomních vozů mohl ohrozit některá tradiční povolání. Jaká by byla budoucnost taxikářů, řidičů MHD nebo kamiónů?

Nic sice nenasvědčuje tomu, že by v budoucnu začala auta jezdit sama ze dne na den. Spíš nás čeká zajímavý vývoj, kdy volant z ruky ještě jen tak nepustíme.

Zdroje: researchgate, wikipedia, Britannica