Historie dálničních poplatků: Byly zavedeny v roce 1995 a od té doby se stále rozšiřují a mění

Rok 1995. Česko slaví dva roky od rozdělení, Lucie právě vydává Černý kočky mokrý žáby a na českých silnicích se objevuje novinka, která motoristům zůstane v paměti ještě dlouho – dálniční známka.

Tehdy se vkládala za sklo auta a měla podobu barevné nálepky, kterou si člověk přilepil hned vedle razítka z emisní kontroly a červeného plyšového medvídka. První známka stála 400 korun a platila na celý rok.

Nálepky, které hřály slunce i nervy

Systém dálničních poplatků měl původně jednoduchý cíl. Vybrat peníze od řidičů, kteří využívají dálnice, a použít je na údržbu a výstavbu nové infrastruktury. Jenže jak už to bývá, od myšlenky k praxi bývá cesta delší než D1 v pátek odpoledne. Známky se vylepovaly, odlepovaly, padělaly, zapomínaly i ztrácely.

Roky plynuly, ceny stoupaly a známky měnily barvy. Zelená, modrá, červená – jako kdyby stát testoval, která se nejvíc bije s interiérem škodovky. Na přelomu tisíciletí už bylo jasné, že starý systém má své limity: výběr peněz sice fungoval, ale výdaje na tisk, distribuci a kontrolu stály čím dál víc.

Digitální revoluce na parkovišti

Rok 2021 přinesl přelom. Fyzické známky zmizely, nastoupil systém elektronických dálničních známek. Už žádné škrábání nálepky starou kartičkou od pojišťovny, už žádné křivě nalepené rohy. Vše se řeší online, platba proběhne přes e-shop, samoobslužný kiosk nebo mobilní aplikaci. Registrovaná SPZ je v systému a kontrola se děje pomocí kamer.

Zdálo by se, že s přechodem na elektronické známky všechno půjde hladce jako po nové vrstvě asfaltu. Jenže některé věci jsou v Česku věčné. Lidé si dál pletou dny platnosti, platí známky na špatné auto nebo zapomínají, že známka musí být aktivovaná.

Ekonomika na čtyřech kolech

Dálniční poplatky nejsou jen otrava pro řidiče. Ve skutečnosti hrají důležitou roli ve státním rozpočtu. Jen v roce 2023 přinesly do státní kasy přes 6 miliard korun. Tyto peníze pomáhají financovat nejen opravy stávajících silnic, ale i výstavbu nových úseků. Otázkou zůstává, zda to opravdu odpovídá stavu vozovek. Kdo jel někdy po D1 mezi Humpolcem a Brnem, ví, že některé části připomínají spíš tankodrom než dálnici 21. století.

Zavedení poplatků mělo ale i další důsledky. Řada řidičů začala objíždět placené úseky přes vesnice a okresky, což znamenalo větší zatížení pro menší silnice i zvýšený hluk a smog v obcích. Obchvaty se tak staly mantrou místních starostů a frustrace motoristů se přelila do různých internetových fór, kde se řeší, jak projet republiku za co nejméně peněz a nervů.

Budoucnost bez hranic?

V posledních letech se uvažuje i o rozšíření poplatků na další typy komunikací. Zvažuje se zpoplatnění vybraných silnic první třídy nebo zavedení dynamického mýta podle času a vytíženosti. To by znamenalo, že v pondělí ráno na D1 byste platili víc než v sobotu večer na opuštěné dálnici k Třebíči. Pro řidiče nočních sov by to mohla být dobrá zpráva, pro ranní dojížděče noční můra.

Dálniční poplatky jsou tu s námi už téměř třicet let a zdá se, že jen tak nezmizí. Vyvíjejí se spolu s technologiemi i nároky státu a řidičů. Ať už se na ně díváme jako na nutné zlo nebo jako na férový příspěvek k infrastruktuře, jedno je jisté. Dokud budou lidé jezdit autem, bude se platit. A dokud se bude platit, budou Češi hledat cestu, jak to obejít s noblesou sobotního výletu a rozpočtem pondělní snídaně.

Zdroj: Wikipedia,  Lidovky, Seznam Zprávy