Fenomén autokin: Pro mnohé bylo sledování filmů přímo ve vlastním voze atraktivní zábavou

Autokino. Už jen to slovo v sobě nese nádech nostalgie, příslib svobody pod hvězdnou oblohou a vzpomínky na doby, kdy láska k filmům a autům splynula v jedno. Není to jen obyčejné kino, je to kulturní fenomén, který dokázal geniálně propojit veřejný zážitek s intimitou vlastního vozu.

Představte si tu atmosféru. Obrovské plátno se rýsuje proti inkoustové obloze, zvuk filmu praská přímo z vašeho rádia a vy sedíte v bezpečí svého auta. Jste sice součástí davu, ale zároveň ve svém malém, soukromém světě. Přesně tenhle zvláštní koktejl veřejného a soukromého byl odjakživa tím, co dělalo autokina tak magickými.

Když Amerika parkovala pod hvězdami

Všechno to přitom začalo vlastně z lásky. Jistý Richard Hollingshead si všiml, že jeho maminka se v těsných sedačkách tehdejších kin necítí dobře. Chtěl jí dopřát radost z filmu po svém, a tak v roce 1933 spíchnul v New Jersey první autokino na světě. A jeho motto? To mluvilo za vše: „Přijeďte s celou rodinou, je nám jedno, jak moc vaše děti křičí.“

Ta pravá mánie ale propukla až po válce, v padesátých letech. Amerika šlapala na plný plyn, rodilo se jedno dítě za druhým a lidé se stěhovali z měst na předměstí. Autokino pro ně bylo jako zjevení – levné, pohodové a dokonale dostupné autem.

Rodiče si mohli konečně vydechnout, protože děti mohly klidně chrupat na zadním sedadle, a pro teenagery? Pro ty se stalo legendou. Nenápadné útočiště pro první lásky a rande, kterému se ne náhodou přezdívalo „jáma vášně“. Není divu, že jich na vrcholu slávy po Státech fungovaly neuvěřitelné čtyři tisíce.

Konec jedné idyly

Jenže každá párty jednou skončí. Autokina najednou bojovala na dvou frontách. Zvenčí je drtil rostoucí development – pozemky, na kterých stála, se staly tak drahými, že se majitelům víc vyplatilo je prodat na stavbu nákupních center.

Zevnitř je zase válcovala nová konkurence. Přímo do obýváků se lidem nastěhovala barevná televize a později video, které nabídlo pohodlí, jakému se nedalo konkurovat. A do toho vyrostly nablýskané multiplexy s perfektním zvukem a klimatizací. Pokus o záchranu promítáním levnějších béčkových filmů byl jen poslední kapkou, která odradila rodiny a pošramotila autokinům pověst.

Druhý dech, když to nikdo nečekal

Člověk by si řekl, že to je konec příběhu. A pak, z ničeho nic, přišel rok 2020 a s ním pandemie. Svět se zavřel doma, ale touha po zážitcích a aspoň nějaké formě společenství nezmizela. A autokino se ukázalo jako geniální řešení. Zážitek z velkého plátna, ale z bezpečí vlastní „bubliny“ na čtyřech kolech.

I v Česku, kde jsme na autokina skoro zapomněli, se strhla malá lavina a během pár měsíců jich vyrostly desítky. Pražské Autokino Strahov se stalo symbolem téhle éry, ale jeho pozdější konec byl smutným důkazem, jak je tenhle byznys u nás křehký, jakmile pomine ta prvotní vlna zájmu.

Mají tedy místo i dnes?

A co teď? Je to jen dočasný výstřelek, nebo se autokina vrátila, aby zůstala? Zdá se, že budoucnost mají, ale musí na to jít chytře. Už to nemůže být jen o nostalgii, ale o vytváření zážitků. U nás to vypadá spíš na cestu chytrých jednorázových nebo sezónních akcí, jako je ta u Dukovan.

Ve světě jdou ještě dál. Proměňují se z míst, kam se jezdí na film, v místa, kde se prostě žije. Pořádají koncerty, živé přenosy, trhy s jídlem. Zkrátka, autokino dnes musí nabídnout víc než jen film.

Ukazuje se, že i koncept, který vypadal jako dávno pohřbený, se může vrátit, když najde tu správnou strunu, na kterou ve společnosti zahrát. To kouzlo, kdy sledujete film z vlastního auta, ta směs svobody a intimity, má zjevně stále co říct. A tak se zdá, že jejich plátna pod hvězdnou oblohou jen tak nezhasnou.

Zdroje: autosalon, midstory, wikipedia