Sedan s třemi řadami sedadel od Volva, který milovali němečtí komunisti. Co to bylo za auto?
Když se švédská automobilka rozhodla postavit prodlouženou verzi svého oblíbeného modelu řady 200, pravděpodobně nečekala, že téměř všechny skončí za „železnou oponou“ píše web Drive.
Když bylo Německo v roce 1949 rozděleno na dvě části, aparátčíci nově vzniklé Německé demokratické republiky (DDR alias Východní Německo) možná přehlédli jeden malý detail. Nemělo automobilový průmysl.
Společnost VEB Sachsenring začla od roku 1957 houfně vyrábět roztomilé malé trabanty s plastovou karoserií. A ano, VEB Automobilwerk Eisenach v roce 1956 oživil nešťastné jméno Wartburg a vrátil do hry oprýskanou 311ku.
Ale ani jeden z nich nebyl vhodný pro vysoké stranické funkcionáře, kteří se místo toho vozili v Horchu P240, vyráběném společností VEB Kraftfahrzeugwer Horch Zwickau. Stěží se jednalo o luxusní sedan, jakým se těšili vládní kolegové v demokratických zemích.
Komunismus je ale zvláštní a v duchu „demokratické“ spolupráce bylo v roce 1959 na základě nařízení RVHP povoleno vyrábět a dodávat pro režimy východního bloku vozy, které byly považovány za „luxusní“, pouze Československu.
Vysocí představitelé východoněmeckého politbyra se tak mohli prohánět v Tatře 603. Ta po nějakou dobu sloužila obdivuhodně vyšším východoněmeckým úředníkům, zvláště když jejich níže postavení soudruzi museli jezdit v mnohem méně působivých Volhách ruské výroby.
Počátkem 70. let už Tatra 603 nebyla tak luxusním vozem jako kdysi, a to navzdory třem modernizacím, které kromě kosmetických změn nepřinesly nic nového.
Co tedy dělat? Západoněmecké velmoci BMW a Mercedes-Benz byly filozoficky mimo, zatímco ruské Volhy byly asi tak přitažlivé jako pobyt v sibiřském gulagu.
Bylo třeba něco udělat. Koneckonců, stranická elita nemohla být viděna, jak jezdí ve stejných plastových trabisech jako proletariát. Řešení, které přišlo, bylo pro Státní radu (Staatsrat) a Radu ministrů (Ministerrat) stejně překvapivé jako pro švédskou automobilku Volvo.
Švédsko bylo samozřejmě neutrální, a to z něj dělalo pro východoněmeckou vládu atraktivního partnera. A švédská automobilka Volvo měla ve své nabídce limuzínu ve verzi Bertoneho navržené pro svůj velmi populární sedan řady 200.
Tato prodloužená verze, oficiálně nazvaná Volvo 264 TE by Bertone, byla podle samotného Volva „… první ze speciálních iterací řady 260“. Limuzína TE o délce 5,6 m, určená pro vlády, konzulární pracovníky, přední společnosti a další VIP osoby, byla o 70 cm delší než sedan 264 GLE. Díky sklopným sedadlům ve druhé řadě se do ní vešlo až šest cestujících (kromě řidiče). Exkluzivní eleganci zajišťovalo plyšové čalounění, koberce s hlubokým vlasem, klimatizace, elektrické ovládání oken a nastavitelné čtecí lampičky na zadních sedadlech.
O pohon verze 264 TE (pro Top Executive) se staral poněkud neduživý šestiválec objemu 2,9 litru (PRV6), který společně vyvinuly Peugeot, Renault a Volvo. Podrobnosti o výrobě zůstávají kusé, ale předpokládá se, že bylo vyrobeno přibližně 300 kusů 5,6 m dlouhé limuzíny (téměř o metr delší než běžná řada 200, která měřila na délku 4780 mm). Vedoucí pracovníci a VIP osobnosti v Evropě však zůstali u svých mercedesů a naděje Volva na získání zákazníků se nenaplnila.
Švédové však našli záchranné lano pro své luxusní vozy v NDR, kde socialistický stát odebral téměř celou sériovou výrobu pro potřeby vysokých představitelů státní správy a ministerstva. Dokonce i nejvyšší představitel DDR, předseda Erich Honecker, se rád nechával vozit ve svém Volvu.
Zdroj: drive.com.au