Proč Japonci tolik chodí? Může za to touha po aktivním životním stylu a časté dojíždění

Na první pohled se zdá, že chůze je univerzální. Všichni chodíme, všichni se pohybujeme. Jenže stačí si projít ranní Tokio a odpolední Prahu, abyste pochopili, že chůze není všude stejná. V Japonsku se z ní stala každodenní samozřejmost, v Evropě ji často nahrazuje auto. A rozdíly jsou patrné nejen na ulicích, ale i v tom, jak společnost funguje.

V zemi, kde se chodí víc než spí

Tokio v sedm ráno. Z vagónů metra se valí davy lidí, které se rychle rozlévají do okolních ulic. Každý má v nohách stovky kroků, než vůbec dorazí do kanceláře. Stejně tak večer – cesta domů se bez chůze prostě neobejde. Není to jen nutnost, ale i součást životního stylu. Japonci jsou zvyklí se hýbat, a to i ti starší. Stačí se podívat na sedmdesátníky s aktovkou přes rameno, kteří tempem předběhnou leckterého Evropana.

Města jim jdou naproti. Přechody na každém rohu, chodníky široké a čisté, nádraží bez schodů a složitých bariér. Prostředí jako by říkalo: choď, je to normální.

Evropa na čtyřech kolech

Pak přijedete do střední Evropy. Jezdíme autem i na vzdálenost, kterou by Japonec ušel s nákupní taškou za pět minut. Auto tady není jen dopravní prostředek, ale i symbol pohodlí a svobody. Ve městech, kde je MHD dobře organizovaná, chodíme víc, ale jakmile se člověk ocitne na menším městě nebo na vesnici, bez auta je prakticky ztracený.

Je to kulturní zvyk. Stejně jako Japonci automaticky plánují cestu tak, aby šli kus pěšky, Evropan přemýšlí, kde zaparkuje.

Když chůze mění společnost

To, že Japonci tolik chodí, má i širší důsledky. Nejde jen o fyzickou kondici, i když ta je vidět na první pohled – obezita je tam méně rozšířená. Chůze má vliv i na bezpečnost: v zemi, kde je skoro každý chodec, si řidiči víc hlídají přechody a ulice jsou obecně přátelštější.

A pak je tu společenský rozměr. Když lidé tráví tolik času na ulicích, častěji se potkávají, víc vnímají své okolí. Město je živější, kontaktnější. Oproti tomu evropská města, kde převažuje automobilová doprava, často působí uzavřeněji – každý se schová za volant, odveze se z bodu A do bodu B a po cestě nevnímá téměř nic.

Co bychom si mohli odnést

Japonci nechodí proto, že by byli jiní lidé. Chodí, protože jejich města jim to umožňují a zároveň je k tomu nutí. Hustá síť vlaků a metra znamená, že pěší úsek je vždycky součástí cesty. A když se to opakuje každý den, stane se z toho rutina, která prospívá tělu, psychice i společnosti.

Evropa se naopak často spoléhá na auta. Přitom by stačilo málo – lepší chodníky, více bezpečných přechodů, prostředí, které dá lidem najevo, že pěší má v ulici své místo. Krok za krokem by se i naše města mohla stát místem, kde se chodí nejen z nutnosti, ale i z radosti.

Zdroj: nespechej.cz, vlasta.cz, Forbes, NIH