Pod dálnicí D5 se skrývá tajemná stavba, o které ví jen pár vyvolených. K čemu přesně slouží tunel pod Valíkem?

Češi milují dvě věci víc než guláš s pěti. První je stěžování si na dopravu a druhá je vzpomínání na to, co už tu dávno mohlo stát. Když se obě vášně spojí, vznikne krásná kapitola historie dopravních staveb, které se sice plánovaly, kreslily a diskutovaly, ale nikdy nespatřily světlo světa. Nebo alespoň světlo blinkru.

Tunel Valík jako projekt, který se málem nekonal

Některé z těchto staveb mohly zásadně proměnit českou dopravu. Ale místo toho skončily ve složkách územního plánování vedle zapomenutých propisek, projektů na metro do Kladna a zmuchlaných vizí z šedesátých let.

Než se ponoříme do dopravních projektů, které už leží pod sedmi vrstvami byrokracie a prachu, připomeňme si jeden, který měl namále, ale nakonec se přece jen vyškrábal na svět. Tunel Valík u Plzně. Tento podzemní hrdina měl být klíčem k obchvatu města na dálnici D5. Poprvé se o něm začalo mluvit už v devadesátých letech, ale až v roce 2001 se bagry konečně rozjely a začalo se vrtat.

Ačkoli se na první pohled nejedná o žádného maratonce, měří totiž jen asi 380 metrů, byl to kus tvrdého oříšku. Dvě oddělené tubusy, komplikované podloží a spousta technických výzev, nad kterými si geologové mohli lámat hlavu i svačinu. Nakonec se ale vše podařilo dokončit. V roce 2006 se tunel dočkal slavnostního otevření. Stal se závěrečnou tečkou za výstavbou posledního úseku dálnice D5 vedoucí k hranicím s Německem. Dnes se může pochlubit dvěma širokými tubusy, každý s více než jedenácti metry na šířku a osmi metry na výšku.

Petřínský tunel měl velké ambice, ale smůlu na lokaci

Zato jiný projekt měl podstatně méně štěstí. Už ve dvacátých letech minulého století se objevila myšlenka propojit Smíchov a Malou Stranu podzemním tunelem. Takzvaná petřínská komunikace měla vést pod kopcem, který dnes známe hlavně jako místo s rozhlednou, lanovkou a ideálním terénem pro první rande.

V roce 1926 proběhla architektonická soutěž na tento projekt a už v roce 1929 se plán dostal do oficiálního regulačního plánu Prahy. Pak na něj sedl prach, jak už to, tak bývá, ale v šedesátých letech ho někdo z šanonu vytáhl a znovu otevřel diskusi. V roce 1968 vznikla konkrétní technická studie od společnosti Hydroprojekt. V tu chvíli to vypadalo, že se pod Petřínem opravdu začne kopat.

Jenže přišla lavina připomínek. Ozvali se památkáři, ekologové a také Klub za starou Prahu. Argumentovali tím, že by výstavba mohla ohrozit historický ráz Malé Strany a narušit charakter celého území. A aby toho nebylo málo, geologické podmínky také nebyly zrovna jednoduché. V roce 1986 byl tunel definitivně vyškrtnut z plánů. A tím to skončilo. Navždy.

Doprava zůstala na povrchu a problémy s ní

Petřínský tunel se mohl stát jedním z klíčových spojení v rámci vnitřní Prahy. Mohl odlehčit historickému centru a zrychlit dopravu mezi levobřežními částmi města. Místo toho se dodnes jezdí z Malé Strany přes mosty a křižovatky, kde auta houkají, cyklisté zhluboka dýchají a chodci s kočárky zvažují, jestli není lepší zůstat doma.

A zatímco Petřín zůstal klidným místem pro zamilované, Smíchov se dál dusí dopravou. Jediné, co se mění, jsou billboardy slibující obchvat, tunel nebo aspoň zázračný dopravní uzel z budoucnosti.

Co všechno jsme mohli mít a nemáme

Kdyby se podobné projekty dotáhly, řada míst v Česku by dnes vypadala jinak. Obchvaty, které měly vzniknout už v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, by dávno odvedly tranzit z center měst. Tunely by snížily hluk i znečištění. A místo kolony bychom si třeba v klidu pustili rádio a nemuseli při každém přeřazení zatínat zuby.

Jenže co nebylo, to není. A tak se dál slibuje, plánuje, kreslí a odkládá. Tunel Valík je vzácnou výjimkou, která se opravdu povedla. Petřín zůstal jen jako odvážná myšlenka na papíře. A pokud se některý z těchto dávných projektů někdy znovu objeví, bude to spíš zázrak než realita. A když ne, nezbývá než zhluboka dýchat, stát v koloně a doufat, že příště už to třeba vyjde.

Zdroj: academia, ekolist, wikipedia