UFO car: Auto, jehož design připomínal vesmírnou loď

Bílý vůz sjíždí z rampy, matně se leskne a sahá sotva do poloviny pasu průměrného diváka. Žádné blatníky, jen plochy, které hladce navazují a odrážejí odpolední slunce. Ferrari 512 S Modulo se při premiéře na ženevském autosalonu 1970 postavilo mimo tehdejší pravidla automobilového světa.

A teď si ruku na srdce – kdo by čekal, že kus kovu vysoký necelý metr přežije půl století a pořád vypadá jako návštěvník z budoucnosti?

Od výkresů k UFO na kolech

Když Pininfarina dostala k dispozici vyřazené šasi závodního speciálu 512 S, designér Paolo Martin na něj navrstvil jediný souvislý objem – ostrý klín se zrcadlově vedeným středem, zakrytými koly a čtyřiadvaceti kulatými otvory nad motorem. Právě tato perforace se stala neomylným podpisem Modula. Vůz se nejdřív ukázal v Ženevě, aby hned poté zamířil na Expo 1970 do Ósaky, kde reprezentoval italské karosáře a sbíral jednu cenu za druhou – během prvních dvou let posbíral celkem dvaadvacet designových ocenění.

Když čísla mluví hlasitěji než motor

Rozměry působí i dnes nadpozemsky: délka 4 480 mm, šířka 2 040 mm a výška pouhých 935 mm. Hmotnost 900 kg naznačuje, že podvozek pochází z ryzího závodního zvířete. Pětilitrový dvanáctiválec s odhadovanými 550 koňmi má potenciál katapultovat Modulo z nuly na stovku za tři vteřiny a rozletět se k 350 km/h. V roce 1970 šlo o rychlostní ligu, do níž se tehdy vešla jen hrstka hypersportů.

Aerodynamici dnes rádi propočtou koeficient odporu vzduchu do třetího desetinného místa, ale u Modula stačilo sledovat, jak vzduch klouže po dlouhém čumáku a mizí v otvorech krytu motoru – zkrátka chvíle, kdy design diktoval fyzice, ne naopak.

Vlez dovnitř a věř

Nastupování vypadá jako trik z filmu: celá skleněná stříška s částí střechy se odsune dopředu a odhalí dvoumístný kokpit. Žádné madlo, jen nízký práh a sedadla zapuštěná téměř do podlahy. Hranatý volant evokuje ovladač lunárního modulu a místo budíků problikávají decentní kontrolky. U tak odvážného kusu plechu by člověk čekal kosmickou elektroniku, jenže uvnitř zůstaly poctivé mechanické prvky typické pro Ferrari – pedály přiznaně kovové a řadicí páka s kulatým hliníkovým knoflíkem.

Život po výstavách: Glickenhausův comeback

Po světovém turné se Modulo uvelebilo v muzeu Pininfariny. Motor byl zalitý ochranným voskem, kola sloužila jen na focení. V roce 2014 koupil koncept americký filmař a sběratel Jim Glickenhaus, nechal jej kompletně zprovoznit a v roce 2018 poprvé vyjel po silnici. O rok později zářil na soutěži elegance ve Villa d’Este, kde ukázal, že do vitríny se ještě nechystá.

Vliv na kulturu: klín, který nažhavil fantazii

Syd Mead, dvorní vizionář sci-fi snímků Tron a Blade Runner, se netajil obdivem k „wedge era“ prototypům – a jmenoval i Ferrari Modulo. Když ve filmu sviští policista ve futuristickém „spinneru“, dá se v jeho proporcích vypozorovat stejná logika: úzká kabina, zakrytá kola, ostrý nos. Klínovitý jazyk Modula oživuje i dnešní digitální design; stačí kouknout na hranaté pickupy či studentské skici, které si s rohy hlavu nelámou.

Proč Modulo zůstává legendou

Jednorázový výstřelek, který se nebál ignorovat ergonomii i praktičnost, ukazuje, že přelomové věci nevznikají z opatrnosti. Přes extrémní tvary jde o plně funkční stroj na podvozku Ferrari – a právě spojení krásy a výkonu drží Modulo v kurzu déle než padesát let. Přidejte romantiku cest z Ósaky přes Mexico City až po Como a máte příběh, který se čte jedním dechem.

Ferrari 512 S Modulo není jen retro kuriozita. Je to připomínka éry, kdy odvaha kreslit čáry mimo linky smetla tabulky i předpisy. Ať už stojí v muzeu, nebo se mihne kolem na silnici, na první dobrou víte, že koukáte na UFO – jen místo antigravitace mu stačí poctivý dvanáctiválec.

Zdroje: wikipedia.org, ultimatecarpage.com, motor1.com, roadandtrack.com, Youtube