Trabant nemohl jen tak vyjet na Grossglockner. Víte proč?

Když v listopadu 1989 padla Berlínská zeď a s ní i NDR, vydalo se následující léto mnoho východních Němců na dobrodružnou cestu svého života. A to včetně jízdy na trabantu. Báli se, že se brzy opět zavřou hranice a svoboda cestování bude zase na pár let minulostí, takže vlastně vůbec nepřemýšleli o tom, jakým autem pojedou, ale jezdili tím, co měli a co bylo v té době normální.

V prvním roce po pádu Berlínské zdi přinesl jen do Salcburska více než 500 000 přenocování nových návštěvníků z NDR. S turisty z východu přijely i trabanty. Východní Němci si nebyli vůbec jisti, jak dlouho jim svoboda cestování vydrží, a tak si mnozí stanovili vysokou laťku, ne-li tu nejvyšší, a to pokořit nejvyšší bod, kterého lze v Rakousku dosáhnout autem. Výsledek: v létě 1990 a v následujících letech se na Großglockner vydaly tisíce trabantů. Někteří s větším, jiní s menším úspěchem.

Protože nikdo neočekával takový nápor trabantů na vysokohorské silnici a dvoutaktní vozidla s pohonem předních kol se do hor v žádném případě nehodila, požádaly příslušné úřady o pomoc SAMTC (salcburskou pobočku rakouského autoklubu – ÖAMTC), a to pro jistotu i s hlídkami na trase. „Glocknerská kontrola“ v mobilním testovacím centru měla zajistit bezpečnost řidičů a posádek trabantů. Dvoutaktní motory nemohou brzdit motorem (nemají ventily), takže brzdy prostě musely být ve 100% stavu. Jinak na kopec prostě nesměli.

Zdroj: 79oktan.de