Kam se hrabou staré F1. Targa Florio byl skutečný masakr, který si vyžádal mnoho životů

Jezdci na Targa Florio riziko úmrtí podstupovali každý rok. Byl to závod, kde se smrt procházela po trati jako další divák. Celé to začalo kvůli jednomu Siciliánovi, který prodával víno a měl divoké nápady. Vincenzo Florio si jednou řekl, že udělá závod po těch nejnebezpečnějších cestách na ostrově. A lidé to milovali.

Florio: Muž s penězi a špatnými nápady

Florio byl typ člověka, kterého dnes znáte z instagramu – bohatý, nudící se a plný bláznivých nápadů. Zatímco jeho sousedi ještě tahali káry s voly, on si pořizoval ty nejnovější automobily z Evropy.

Jednoho dne se mu zjevně zdálo něco divného. Vstal a řekl si: Uděláme závod! Ne nějaký normální závod na rovné cestě. Ne, on vybral ty nejhorší silnice na Sicílii, kde se auta sotva vešla a kolem byly propasti.

První ročník v roce 1906 vyhrál sám. Možná měl výhodu domácího prostředí, možná byl prostě nejlepší. Nebo si to celé zařídil. Ale výsledek byl jasný – zrodila se legenda.

Trať: Kam normální člověk nepošle ani psa

Představte si nejhorší cestu, po které jste kdy jeli. Teď si představte, že po ní jedete stovkou a kolem stojí davy lidí. Přesně tohle byla trať Targa Florio.

Nejhorší části vedly přes hory Madonie. Tam, kde si dnes turisté fotí západy slunce, tehdy auta mizela v oblacích prachu. Nebo v propastech. Jezdci si museli trať naučit nazpaměť, protože při té rychlosti neměli čas uvažovat.

Místní to brali jako největší zábavu roku. Přivedli celé rodiny, postavili se pár centimetrů od projíždějících aut a užívali si show.  Pro ně normální den, pro jezdce noční můra.

Když pršelo, byla trať jako kluziště. Když bylo horko, jezdci málem umírali žízní. Nikdy nevěděli, co je čeká. A to bylo na tom to nejlepší.

Jezdci: Buď hrdina, nebo mrtvola

Nino Vaccarella byl kluk odtamtud. Znal každou díru, každý kámen. Vyhrál třikrát a stal se bohem celé Sicílie. Když jel, lidi nechali práci a šli ho povzbuzovat.

Nuvolari byl úplný šílenec. V roce 1931 bojoval sedm hodin s dalším maniakem a nakonec vyhrál o dvě minuty. Po závodě ho museli odvézt do nemocnice, ale stal se legendou.

A pak přišly ženy. V době, kdy ženám ani nedovolili volit, tady závodily s chlapy. A nebyly pomalé. Maria Teresa de Filippis dokázala jet rychleji než většina mužů. Pat Moss vyhrávala závody a nikomu ani nenapadlo říct jí, ať jde domů vařit.

Auta: Laboratoř pod širým nebem

Targa Florio byla místo, kde se auta učila být rychlá. Výrobci věděli – co přežije Sicílii, přežije všechno. A testování v laboratoři je proti tomuhle nic.

Porsche tam mělo svoje nejlepší časy. Malé, lehké vozy byly jako stvořené pro horské cesty. Model 908 dokázal projet trať rychlostí, kterou jste na běžné silnici nikdy neviděli.

Ferrari mělo ty nejkrásnější motory, ale na úzkých cestách to bylo jako přivést na diskotéku bagr. Fungovalo to, ale nebylo to elegantní.

Alfa Romeo byla jiná. Jejich auta byla tak lehká, že se zdálo, že létají. V zatáčkách nedostižitelná. Typicky italské – krása a funkčnost v jednom. Smrt jako spolujezdec

 Za 71 let zemřelo víc než dvacet jezdců a desítky diváků. To není statistika, to jsou lidské životy.

V roce 1970 zemřeli dva diváci. To byla rána, kterou závod nikdy nepřekonal. Lidé začali říkat, že tohle už není sport, ale ruská ruleta.

Přesně tohle nebezpečí dělalo z Targa Florio tak přitažlivý závod. Každý tam věděl, co riskuje. A přesto přijeli. Protože některé věci prostě stojí za riziko.

Konec

V sedmdesátých letech se stalo něco, co nikdo nečekal. Auta byla najednou tak rychlá, že původní trať byla sebevražda. Porsche 917 jezdilo 300 za hodinu tam, kde kdysi byla stovka limit.

Posledním velkým ročníkem byl 1973. Arturo Merzario vyhrál s časem, který by dřív byl nemožný. Ale všichni věděli, že tohle je konec. Nebezpečí už nebylo vzrušující, bylo smrtelné.

Závod se přestěhoval na kratší trať. Bylo to rozumnější, ale kouzlo zmizelo. To, co dělalo Targa Florio výjimečnou, byla právě ta šílená trať v horách.

Co zůstalo: Víc než vzpomínky

Targa Florio změnila způsob, jak se dělají sportovní auta. Všechno, co dnes považujete za samozřejmé – lehkost, spolehlivost, přesné řízení – to všechno se naučili na sicilských cestách.

Moderní rallye existuje díky tomuhle závodu. Závod na normálních cestách, měření času, různé povrchy – Florio tohle všechno vynalezl.

Dnes se jezdí Targa Florio Classica pro veterány. Není to o rychlosti, ale atmosféra je pořád tam. Každý rok se sjíždějí majitelé starých aut a vzpomínají na doby, kdy byly závody opravdu nebezpečné.

Vincenzo Florio chtěl jen ukázat světu svůj ostrov. Netušil, že vytváří něco, co bude žít víc než sto let. Ale možná právě proto to fungovalo – dělal to z lásky, ne z kalkulu.

Zdroje: Wikipedia, auto.cz, garaz.cz