Řeč těla řidičů: Mnohem častěji si dovolujeme agresivní gesta

Za volantem už dávno nejsme jenom cestující, jsme taky herci. Ať už to chceme nebo ne, naše tělo v autě hraje divadlo. Ruce rozhazujeme jako v operní árii, obočí hraje vlastní telenovelu a pusa často přechází do rapového módu. Stačí se projet v pondělí ráno po městě a zjistíte, že polovina řidičů místo blinkru používá mračení a místo klaksonu univerzální prostředníček. Řeč těla řidičů se za posledních pár dekád proměnila stejně dramaticky jako hudba, co zní z autorádií.

Generace volantem spojené

Pamatujete na dobu, kdy se jezdilo s Trabantem a jediným zvukovým doprovodem bylo praskání kazety v přehrávači? Řidiči tenkrát trpělivě čekali, než auto zahřeje, než přestane skákat spojka a doufali, že dojedou do práce bez ztráty šroubku. Komunikace tehdy probíhala hlavně pomocí blikání světel, troubení mělo jasný význam a agresivní gesta byla výjimečná. Dnes se bliká jak na tanečním parketu a troubení slouží k výrazu emocí spíš než ke skutečnému varování.

S mobilním telefonem na uchu a výrazem Terminátora

Nástup moderních technologií a aut plných dotykových displejů dal řidičům pocit nadřazenosti. Najednou máte pod kontrolou celý infotainment, navigaci, hlasové ovládání, klimatizaci i světelnou show vevnitř. A spolu s tím, jak se z aut staly chytré krabičky na kolech, změnili jsme se i my. Už neřídíme, ale pilotujeme. A piloti, jak známo, bývají trochu nervózní, když jim někdo překáží v přistání. Přibývá křiku, mávání, syčení, mlácení do volantu a výmluv typu on si o to řekl.

Změna stylu, změna nálady

Styl jízdy ovlivňuje víc než jen počasí nebo dopravní značení. V osmdesátkách jste mohli sednout do Favoritu, pustit Michala Davida a projíždět městem s úsměvem. Dnes máte SUV s vyhřívanými sedačkami, Spotify s nekonečným výběrem a stejně vás rozhodí, že někdo vjede do pravého pruhu bez blinkru. Moderní hudba, ať už rap, techno nebo trap, často podněcuje spíš napětí než klid. A to se odráží i v chování řidičů. Když vám do uší duní refrén o rozbíjení všeho kolem, těžko se ladíte na poklidný styl jízdy jako z Provence.

Kulturní revoluce v kabině

Sociální sítě a kultura instantního sdílení nás učí, že vše musí být hned, bez čekání a hlavně podle nás. A tak se mění i kultura řízení. Agresivní gesta, která dřív patřila do filmů s Bruce Willisem, dnes vídáme na semaforech. Zvednuté ruce, teatrální pohledy, úsměvy jako z hororu, to všechno je řeč těla, která říká Jsem tady, koukej a ustup. Z auta se stal malý soukromý svět, ve kterém si lidé myslí, že jsou neviditelní, a tak se chovají, jako by pravidla etikety skončila na zpětném zrcátku.

Auta jako vizitka ega

Nejde jen o gesta, ale i o samotný styl jízdy. Dřív se auto považovalo za prostředek, dnes je to nástroj sebeprezentace. Pokud máte sporťák, musíte jet rychle. Pokud máte velké SUV, musíte být první. Pokud máte malé městské autíčko, musíte být aspoň svižní. Z těchto očekávání vznikají frustrace a frustrace vede ke gestům. A ta gesta často vypovídají víc než značky u silnice.

Možná bychom měli do autoškol kromě technických zkoušek přidat i malý kurz neverbální komunikace. Něco jako etiketa za volantem. Jak říct promiň očima, jak poděkovat světly a jak se omluvit bez použití pantomimy z béčkového filmu. Protože pokud se nám podaří trochu zkrotit naše tělo v autě, možná se uklidní i naše mysl. A to by mohla být revoluce větší než hybridní pohon.

Zdroj: CZRSO, Český rozhlas, Science Direct