Problém s parkováním ve městě: Na sídlištích se nepočítalo s tím, že jedna rodina může mít i několik aut

Zaparkovat večer na sídlišti je dnes skoro stejná zábava jako hledat poklad.

Jen místo mapy máte volant a nervy na pochodu. Kroužíte deset, patnáct minut, občas i víc. Nakonec zaparkujete půl kilometru od domu, trochu na trávníku, kousek do křižovatky – hlavně že to máte za sebou. Vítejte ve městě, kde se s tolika auty prostě nepočítalo.

Jedno auto nestačí? 

Doba se změnila. Dřív měla rodina jedno auto – pokud vůbec. Dneska je běžné, že domácnost má dvě, tři i víc. Jedno pro tátu, druhé pro mámu, třetí „ještě po dědovi, ale jezdí“. Jenže sídliště, která vznikala v 70. a 80. letech, byla stavěná úplně jinak. Počítalo se s tím, že lidé budou jezdit tramvají, do práce půjdou pěšky nebo se dopraví jinou MHD. Aut bylo pár, parkovacích míst tedy taky pár.

Jenže teď máme všichni víc možností, víc pohodlí, ale místa ne. Auta přibývají, parkovací stání už ne. A tak to končí válkami o každý volný kousek asfaltu. Přijedete později z práce? Smůla. Přijedete z víkendu? Tak si rovnou naplánujte pěší túru domů. A když má přijet návštěva? Raději je rovnou odvezte zpátky, protože parkovat nemají kde.

Každý má právo na místo – ale kde ho vzít?

Lidé jsou frustrovaní. Někdo vlastní tři auta a parkuje všude kolem, jiný nemá kde nechat ani jedno. A začínají se rojit otázky: Má mít člověk nárok na parkování u svého domu, když to není jeho pozemek? Může si někdo „zabrat“ místo starou feldou, se kterou nehne roky, jen aby měl pro druhé auto prostor? Je fér, že jedno auto zabírá celé veřejné místo celý den, i když s ním nikdo nejezdí?

Zákony mluví jasně – veřejné parkování je pro všechny. Ale v praxi to znamená, že je pro nikoho. Místo spravedlnosti chaos. Lidi si kreslí „svá“ místa květináči, starými pneumatikami nebo cedulemi „soukromé“. To ale nic neřeší – jen přidává další napětí mezi sousedy.

Co s tím? Řešení nejsou snadná ani populární

Obce zkoušejí různé cesty. Někde vznikají rezidentní zóny, jinde se zavádí placené parkování. Někde navrhují stavět patrová parkoviště, ale to naráží na finance a odpor obyvatel. A někde – a to není vtip – uvažují o tom, že auta budou muset přes den jezdit, aby nezabírala místo. Absurdní? Možná. Ale odráží to zoufalství situace.

Fakta jsou neúprosná – města nejsou nafukovací. Pokud budeme přidávat auta bez regulace, brzy se nehneme vůbec. A přitom většina aut stejně celý den stojí – u domu, u práce, u školy. Zabírají prostor, který by mohl sloužit jinak – třeba pro zeleň, hřiště, lavičky. Ale zatím slouží jako betonové parkoviště.

Je čas si přiznat, že takhle to dál nejde

Možná je čas na změnu uvažování. Nejde jen o auta, ale o život ve městě. Chtějí tu lidé opravdu žít, nebo jen parkovat? Chceme, aby bylo kde jezdit na kole, aby děti mohly běhat venku, aby byl vzduch dýchatelný? Pak se budeme muset smířit s tím, že auto není svaté. A že jeden byt = jedno parkovací místo už dnes nestačí.

Možná bude potřeba zavést omezení, regulace, poplatky. Bude to bolet. Ale jinak to nedopadne dobře. Protože jestli budeme dál přidávat auta bez plánu, budeme brzy parkovat jeden na druhém. A to už vážně nikdo nechce.

Zdroj: quora.com, reddit.com, medium.seznam.cz, iDnes