Příběh dopravních značek: Nevynalezla je jedna osoba. Už v Rakousko-Uhersku upozorňovaly na mýtné brány a čubovníky

Dnes je potkáváme na každém rohu. Upozorňují nás, varují, radí i zakazují.

Bez dopravních značek by se dnešní provoz změnil v chaos. Ale kde se vlastně vzaly? Kdo přišel s tím nápadem postavit u cesty ceduli s nějakým symbolem? A proč se některým říkalo čubovník?

Od varování před psy k systému

Předchůdci dopravních značek neměli s dnešními silnicemi mnoho společného. Ještě v době Rakousko-Uherska se u cest objevovaly dřevěné tabule, které varovaly kolemjdoucí například před mýtnou bránou nebo mostem. Speciální kategorií pak byly čubovníky, které jsou nám dnes už téměř neznámé.

Ve skutečnosti ale neměly se psi vůbec nic společného. Nebo alespoň ne v tom smyslu, jak byste si možná mysleli. Jeli jste někudy, kde vám hrozil smyk? Německy by se to řeklo jako Schub. Vzhledem k tomu, že našincům to znělo podobně jako čuba, brzdovým značkám se začalo prostě říkat čubovníky.

Postupem času ale přibývalo kočárů, povozů a později i bicyklů. A s tím rostla potřeba lépe regulovat pohyb po cestách. Nikdo tehdy ještě neměl v kapse GPS, ani mapovou aplikaci. Značky byly jediným způsobem, jak cestujícím sdělit důležitou informaci. Třeba že cesta je dál nesjízdná, že je třeba zaplatit mýtné, nebo že hrozí nebezpečí.

Neexistoval jeden vynálezce

Často si myslíme, že každá praktická věc má svého vynálezce. Ale dopravní značky jsou spíš výsledek vývoje a spolupráce různých zemí, měst a dopravních institucí. Vznikaly postupně, podle potřeb. Nešlo o jednoho génia, který by jednoho dne řekl: „Uděláme kruhový zákaz a trojúhelníkové varování.“ Různé tvary a barvy značek se zkoušely metodou pokus–omyl, dokud se neujaly ty, které jsou dnes mezinárodně uznávané.

První systematické dopravní značky se objevily koncem 19. století – paradoxně ne kvůli autům, ale kvůli jízdním kolům. Cyklisté byli první, kdo začal volat po jednotném systému, protože často cestovali z města do města a potřebovali se orientovat. Až s rozmachem automobilismu na začátku 20. století přišla skutečná potřeba sjednotit dopravní značení napříč regiony a zeměmi.

Tvar, který mluví

Jedním z nejchytřejších rozhodnutí ve vývoji dopravních značek bylo dát každému typu značky vlastní tvar. Tím pádem je jasné, co značka říká, i když je znečištěná, poškozená, nebo když ji zahlédneme jen koutkem oka. Varovné značky jsou trojúhelníkové, příkazové kulaté, a informační většinou obdélníkové nebo čtvercové. Díky tomu reagujeme automaticky, a to i v cizí zemi, kde třeba nerozumíme jazyku.

Barevné odlišení a symboly pomohly udělat značky univerzální. Místo dlouhého textu stačí piktogram – a každý pochopí, co má dělat. Zvlášť v krizových situacích je to zásadní. Když jedete 90 km/h a uvidíte trojúhelník s obrázkem klouzajícího auta, víte, že je čas zvolnit. Není čas číst věty.

Moderní doba, nové výzvy

Dnes máme dopravních značek tisíce. Upravují pohyb nejen aut, ale i cyklistů, chodců, koloběžek, autobusů nebo vozíčkářů. V některých zemích už testují chytré značky, které komunikují s vozidly, nebo značky proměnlivé podle dopravní situace. Zároveň ale narážíme na problém „značkové inflace“ – je jich tolik, že je řidiči přestávají vnímat.

I přesto je zřejmé, že dopravní značení je jedním z pilířů bezpečnosti na silnicích. Bez jasné a srozumitelné navigace by docházelo ke kolizím, nedorozuměním a zmatku. A přestože se dnes už nikdo nebojí čub u dvora, role značek zůstává stejně důležitá jako kdysi.

Zdroj: en.wikipedia.org, iDnes, Research Gate