Přechod, který změnil životy. Takto to všechno začalo

Když se řekne přechod pro chodce, asi si představíte bílé pruhy, které na silnicích existují odjakživa. Je to tak samozřejmá součást našich měst, že si bez nich život ani neumíme představit. Jeho historie je však překvapivě krátká.

Ačkoliv první pokusy můžeme najít už ve starověkém Římě, za skutečný začátek éry přechodů, jak je známe, se považuje až rok 1926. Jejich příběh ale není jen o malování čar na silnici. Je to dramatická kronika boje o to, komu vlastně patří ulice.

Na přelomu 19. a 20. století totiž ulice nebyly jen dopravními tepnami. Byly to živé veřejné prostory, kde si hrály děti a kde se obchodovalo. Všechno změnil příchod automobilu. Rychlé a hlučné stroje si začaly nárokovat prostor a z ulic se stala nebezpečná zóna.

Počet tragických nehod, zejména dětí, raketově rostl a společnost byla v šoku. Přechod tak nevznikl jako technické vylepšení, ale jako způsob, jak v chaosu automobilové revoluce znovu najít alespoň kousek bezpečí pro ty nejzranitelnější.

Od antických kamenů po viktoriánskou tragédii

Myšlenka na bezpečné překonání ulice je stará tisíce let. V zasypaných Pompejích archeologové objevili geniálně jednoduchý systém vyvýšených kamenů, které vedly napříč dlážděnými ulicemi. Chodci tak mohli přejít suchou nohou a mezery mezi kameny byly přesně tak široké, aby jimi projely tehdejší vozy.

O téměř dva tisíce let později, v roce 1868, se o něco podobného pokusili v Londýně. Poblíž parlamentu nainstalovali první světelně řízený přechod na světě. Vypadal jako železniční semafor jen ukazoval „Stůj“ a „Jdi“, v noci se rozsvěcovala plynová světla.

O celou aparaturu se staral policista, což se mu bohužel stalo osudným. Zařízení totiž po necelém roce provozu kvůli úniku plynu vybuchlo a strážníka zabilo. Tento tragický incident na dalších padesát let odradil kohokoli od dalších podobných experimentů. Svět si musel počkat na elektřinu.

Jak se zrodila dnešní zebra?

Skutečný průlom nastal opět v Londýně. V roce 1926 se objevily první oficiálně značené přechody. Měly formát dvou bílých čar s cedulí „Přejděte zde, prosím“. To ale nestačilo. V roce 1934 přišel ministr dopravy Leslie Hore-Belisha s nápadem tzv. Belishových majáků. Měly to být vysoké sloupy s blikající oranžovou koulí na vrcholu, které by na přechod aktivně upozorňovaly.

S poválečným boomem aut ale ani to nestačilo. Bylo potřeba něco ještě viditelnějšího. A tak se zrodila „zebra“. Nebyla to náhoda, ale výsledek vědeckého výzkumu. Britští experti testovali různé barevné kombinace, ale černobílé pruhy se ukázaly jako bezkonkurenčně nejlépe viditelné.

První zebra byla oficiálně spuštěna v roce 1951 a její úspěch byl fenomenální. Byla jednoduchá, srozumitelná bez ohledu na jazyk a nesmírně efektivní. Její slávu pak navždy zvěčnila kapela The Beatles na obalu svého alba Abbey Road.

Československá cesta k bezpečnosti

Zatímco Británie experimentovala, vývoj v Československu byl pomalejší. Ačkoliv první semafory se v Praze objevily už za první republiky, na skutečné novinky pro chodce jsme si museli počkat.

Zásadní změna přišla až 1. ledna 1967, kdy vyhláška zavedla dnes už ikonické světelné signály s červeným a zeleným „panáčkem“. Tím se konečně oddělilo řízení pro auta a pro chodce. Na plné přijetí zebry do dopravních předpisů a na značky si však Československo počkalo až do roku 1976, tedy celých 25 let po její britské premiéře.

Přechody budoucnosti

Od té doby ušel design přechodů obrovský kus cesty. Dnes už nejde jen o barvu na silnici. Moderní bezpečnost kombinuje chytré stavební úpravy s pokročilou technologií. Stavební prvky jako zvýšené přechody, které fungují i jako zpomalovací prahy, nebo ochranné ostrůvky uprostřed silnice, nutí řidiče přirozeně zpomalit a dávat větší pozor.

Klíčová je viditelnost. Proto se používá speciální nasvícení, značky na reflexním žlutozeleném podkladu nebo dokonce LED diody zabudované přímo ve vozovce, které se rozblikají, když se k přechodu blíží chodec.

A budoucnost je ještě chytřejší. Ve světě se testují 3D přechody, které díky optické iluzi vypadají jako skutečná překážka a donutí řidiče podvědomě zpomalit. V Jižní Koreji zase zkoušejí systém, který pomocí kamer a senzorů varuje nejen řidiče blikáním, ale i chodce pomocí světelných projekcí na zem a vibrací v aplikaci. Vrcholem jsou pak interaktivní povrchy, které dokážou přechod dynamicky vytvořit tam, kde je zrovna potřeba.

Historie přechodu je tak fascinujícím příběhem o hledání rovnováhy mezi rychlostí a bezpečím. A tento příběh nekončí. S nástupem elektrokoloběžek a autonomních aut nás čekají nové výzvy. Přechod tak i nadále zůstane místem, kde se ukazuje, jak si jako společnost ceníme lidského života.

Zdroje: bezpecnecesty, zoom.iprima, wikipedia