Pneumobily: Auta bez emisí, co skoro nic nestojí. Jenže se zatím neosvědčily
Sledovat v Google Zprávách
Představa auta, z nějž místo jedovatých plynů vychází jen čistý, chladný vzduch, je fascinující. Auto, jehož „palivo“ je všude kolem nás a je prakticky zdarma. To není sci-fi, ale sen o pneumobilu – autě poháněném stlačeným vzduchem.
Myšlenka je geniálně prostá a láká vynálezce už více než sto let. Proč tedy naše silnice nebrázdí miliony takových aut? Odpověď se skrývá v neúprosných zákonech fyziky, které tento krásný sen vždy promění v noční můru.
Jak to funguje a proč to nefunguje?
Princip je elegantní: stlačený vzduch z tlakové nádrže se v motoru rozpíná, tlačí na písty a roztáčí kola. Žádné spalování, žádné emise, jen čistá mechanika. Jenže právě v této jednoduchosti se skrývají dva obrovské problémy.
Jednoduchost motoru naráží na tvrdou fyziku. Prudké rozpínání vzduchu totiž znamená i prudké ochlazení, klidně až na mrazivých -15 °C. Výsledek? Vlhkost ve vzduchu začne namrzat na ventilech a pístech, což může celý motor zničit.
A to není všechno. Druhý, ještě závažnější problém je, že stlačený vzduch je jako zásobárna energie naprosto mizerný. Abychom si to představili, použijme přirovnání k batohu s jídlem na výlet. Benzín je jako malá, ale extrémně výživná energetická tyčinka. Baterie v elektromobilu je jako velký a těžký batoh plný jídla – vystačí na dlouho, ale něco váží.
Stlačený vzduch je v tomto přirovnání jako jeden malý bonbón. I když ho stlačíte na obrovský tlak, stále v sobě nese jen zlomek energie oproti baterii, o benzínu ani nemluvě. To nevyhnutelně znamená extrémně krátký dojezd a slabý výkon.
Dokonalý vůz… alespoň na papíře
Lákadla této technologie byla takřka neodolatelná a cílila přímo na slabiny běžných aut. Výrobci slibovali téměř nulové náklady na údržbu – jelikož v motoru nic nehoří, olej by se měnil jen jednou za 50 000 kilometrů.
Největším marketingovým trumfem byl ale geniální vedlejší efekt: protože se expandující vzduch prudce ochlazuje, z výfuku proudí ledový, čistý vzduch. Ten by se jednoduše nasměroval do kabiny a fungoval by jako klimatizace zdarma, bez nutnosti složitého a energeticky náročného kompresoru. Na papíře to znělo jako dokonalý vůz.
Příběhy ohlášených revolucí, které se nekonaly
Nejznámějším pokusem o masovou výrobu byl projekt francouzské firmy MDI, která na začátku tisíciletí slibovala revoluci se svými vozítky jako AIRPod. V roce 2007 se do projektu zapojil i indický automobilový gigant Tata Motors. Zdálo se, že sen se stane skutečností. Po několika letech testování však inženýři z Taty otevřeně přiznali, že technologie nefunguje, jak bylo slibováno. Dojezd byl v reálném provozu zoufale krátký a problém s namrzáním motoru se ukázal jako neřešitelný. Projekt tiše vyšuměl do ztracena.
Mnohem chytřeji na to šel francouzský koncern Peugeot Citroën (PSA) se svým projektem Hybrid Air. Nebylo to auto čistě na vzduch. Byl to chytrý hybrid, který kombinoval běžný benzínový motor s pneumatickým systémem.
Místo těžké a drahé baterie se energie z brzdění ukládala do tlakové nádoby se vzduchem. Tento stlačený vzduch pak pomáhal motoru při akceleraci a ve městě umožňoval i krátkou jízdu s nulovými emisemi.
Technologie fungovala skvěle a slibovala úsporu až 45 % paliva. Bohužel přišla v nevhodnou dobu. Vývoj byl příliš drahý a celý automobilový svět už v té době vsadil všechny karty na bateriové elektromobily. PSA tak slibný projekt uložila k ledu.
Má tedy vzduch ještě šanci? Ano, ale jinde
Pro masově vyráběné osobní auto je pohon na vzduch slepou uličkou. To ale neznamená, že je tato technologie k ničemu. Naopak, existují místa, kde jsou její unikátní vlastnosti obrovskou výhodou a její nevýhody nevadí.
Jeho hlavní trumf spočívá v tom, co nedělá: nejiskří a neprodukuje horké plyny. Právě proto je nenahraditelný v prostředích s vysokým rizikem výbuchu, jako jsou třeba hlubinné doly plné metanu nebo chemické provozy. Tam, kde by jiný motor mohl způsobit katastrofu, je vzduchový pohon absolutně bezpečný.
Své místo si ale najde i v méně dramatickém prostředí – pro lehká vozítka v uzavřených areálech, ať už jde o letiště, tovární haly nebo zoo, je jeho tichý a čistý provoz ideální. Zde krátký dojezd nevadí, nízká rychlost je často vyžadována a nulové emise a tichý provoz jsou obrovským plusem. Sen o autě na vzduch se tedy nerozplynul, jen našel své skutečné místo jinde, než jsme si původně mysleli.
