Kolik vydělal řidič kamionu před revolucí a kolik vydělá teď? Spadne vám čelist
Sledovat v Google Zprávách
Většina lidí si pod tím představí drsného chlapa za volantem, nekonečné kilometry, parkoviště u pumpy a termosku s kávou. Dnes za tuhle práci řidič bere desítky tisíc měsíčně, ale nebylo tomu tak vždycky.
Před rokem 1989 vypadal svět kamionů úplně jinak. Žádná klimatizace, žádná automatická převodovka, žádné digitální sledování. Jen řidič, volant, motor a nekonečné silnice. A taky výplata, která by dnes působila jako výsměch, ale tehdy měla úplně jinou váhu. Zatímco dnes řešíme, kolik zůstane po odečtení všech nákladů, tehdejší řidič spíš řešil, kde sežene náhradní díl nebo plnou nádrž. Na každou cestu se připravovalo jinak, s notýskem, buzolou a pečlivě zapsanými trasami podle papírové mapy.
Kamioňák před revolucí: pot, výfuk a jistota
Řidič kamionu měl za socialismu poměrně silné postavení. Trávil dlouhé dny na cestách, noci spal v kabině, která spíš připomínala plechovou krabici, a i přes nekomfortní podmínky měl práci, která něco znamenala. Ti, kteří jezdili za hranice, se těšili téměř legendárnímu statusu. Dostat se na mezinárodní trasu bylo jako výhra v loterii.
V osmdesátých letech si běžný kamioňák přišel na tři až čtyři tisíce korun československých měsíčně, což byl lehký nadprůměr. Průměrná mzda byla okolo tří tisíc, takže řidiči si mohli dovolit víc než většina ostatních. Nájem, jídlo i základní výdaje pokryli bez problémů. A ještě zbylo na pivo nebo dovolenou. Chleba stál tři padesát, benzín korunu za litr, auto bylo sice na pořadník, ale výplata chodila včas.
Navíc měl řidič zajištěné ubytování, podnikové stravování a stabilitu. Neřešil papírování ani online systémy. Jediný stres byl z porouchaného vozu nebo špatného počasí. Mnohým vyhovoval systém, kde se sice pracovalo tvrdě, ale život nebyl tak hektický a přehnaně řízený výkonnostními tabulkami.
Kamioňák dnes: komfort a tlak v jednom balení
Dnešní kabiny jsou jako miniaturní byty, mají klimatizaci, lednici, navigaci, pohodlné lůžko i tempomat. Na první pohled ideální podmínky. Jenže realita je jiná. Dnešní kamioňák už neřídí jen auto. Je pod nepřetržitým dohledem GPS, musí podávat výkon podle plánů dispečerů a zvládat hektické podmínky provozu.
Denně čelí časovému stresu, přetíženým silnicím a požadavkům na přesnost. Nejde jen o jízdu. Digitální tachografy, zákazy vjezdu ve svátky, pravidla pro odpočinek a papírování zaberou spoustu energie. I když technika usnadňuje jízdu, zároveň bere svobodu. Řidič je sledován, kontrolován a musí reagovat na každou změnu. I chybný klik ve formuláři může znamenat problém.
Mzdy se zvedly. Dnes si běžný kamioňák vydělá mezi 40 až 55 tisíci hrubého, někdy i víc díky příplatkům a dietám. Ale zároveň narostly i náklady. Ceny jídel na cestách, pohonných hmot, ubytování i servisu neustále stoupají. Čistý zisk pak není tak zářivý, jak by se mohlo zdát. Mnoho řidičů má pocit, že s vyšší mzdou přišla i daň v podobě psychického tlaku a minimálního volna.
Peníze rostou, pohoda mizí
Čtyři tisíce korun v roce 1985 odpovídají dnešním 25 až 30 tisícům. Dnešní řidič si tedy vydělá zhruba dvojnásobek. Ale zatímco tehdy mu výplata pokryla vše důležité a ještě zbylo, dnes se musí pečlivě počítat, plánovat a doufat, že všechno vyjde. Životní náklady rostou a s nimi i míra stresu. Jistota, kterou měl řidič za socialismu, už dávno zmizela. Dnes se místo pohodlí počítají kilometry, vyhodnocují reporty a řeší přestupky za drobné chyby.
Povolání řidiče kamionu stále patří mezi lépe placené dělnické profese. Ale zatímco dřív byla práce svázaná s klidem a rutinou, dnes je to závod s časem, pravidly a tlakem trhu. Možná měl kamioňák v roce 1985 méně peněz, ale měl víc klidu, méně nervů a víc prostoru pro sebe. A to je hodnota, kterou si do žádného výplatního lístku nenapíšete. Možná právě to dělá ten největší rozdíl mezi tehdy a dnes.
