Nariz del Diablo (Ekvádor): I přes svou nebezpečnost je tato trať vyhledávanou atrakcí

Vysoko v andských svazích, mezi městečky Alausí a Sibambe, se klikatí železnice, o které se říká, že zkrotila samotného ďábla. Úsek nazývaný Nariz del Diablo – Ďáblův nos – patří k nejnebezpečnějším tratím světa. Přesto láká turisty z celého světa.

Hora, která se nedala obejít

Na konci 19. století chtěla ekvádorská vláda spojit pobřeží s hlavním městem Quitem. Jenže mezi nimi se tyčily Andy, a v cestě stála jedna hrozivá skála – útes, který místní přezdívali „nos ďábla“. Převýšení mezi Alausí a Sibambe je přes půl kilometru na pouhých pár kilometrech vzdušné čáry. Pro tehdejší inženýry to byl téměř nepřekonatelný problém.

Řešení bylo odvážné a nebezpečné: do skalního masivu vytesali soustavu tzv. switchbacků, tedy úseků, kde vlak jede chvíli vpřed, pak musí zacouvat a znovu pokračovat dolů po jiné koleji. Tímto klikatým manévrem se podařilo zkrotit extrémní sklon a vlak se dokázal spustit dolů bezpečněji, i když jízda rozhodně nikdy nebyla pohodová.

Trať vykoupená životy

Stavba začala v roce 1899 a už od prvních dnů bylo jasné, že to nebude jen obyčejný projekt. Do Ekvádoru přijely tisíce dělníků z Karibiku i z Evropy. Vysokohorský terén, malárie, nehody i samotná práce v nestabilní skále se staly pro mnohé osudnými. Historici odhadují, že životy při budování tratě ztratily tisíce lidí. Není proto divu, že si vysloužila pověst železnice, kterou si vyžádal samotný ďábel.

Přesto ji po necelých deseti letech dokončili a Nariz del Diablo se stala symbolem technického triumfu. Na svou dobu šlo o stavbu, která budila respekt po celém světě.

Když se adrenalin mění v atrakci

Ještě donedávna sloužila trať především místním – vlak představoval jedinou spojku mezi horskými vesnicemi. Později ale začala přitahovat cestovatele, kteří chtěli na vlastní oči vidět, jak vlak kličkuje mezi propastmi a skalami. Dlouho byla oblíbenou kuriozitou i jízda na střeše vagonu. Kdo se nebál, mohl si vychutnat výhled přímo z vrcholu vozu. Po několika nehodách ale tato možnost skončila a dnes už se cestuje pouze uvnitř.

Moderní turistické vlaky jsou pohodlnější, ale kouzlo zůstává. Samotná jízda z Alausí do Sibambe trvá asi hodinu a půl, a i když jde jen o dvanáct kilometrů kolejí, zážitek je mnohem intenzivnější než leckterá celodenní výprava. Vagon se líně rozjíždí, zastavuje, couvá a znovu se suní dolů. Za okny se střídají hluboké rokle, vodopády i panoramata andských štítů.

Železnice, která si zaslouží respekt

Dnes už Nariz del Diablo není běžnou dopravní tepnou, ale spíše muzeem pod širým nebem. Turisté ji vnímají jako jedinečnou připomínku lidské odvahy i tvrdé historie. Málokterá železnice na světě v sobě spojuje tolik kontrastů – krásu a nebezpečí, technický zázrak i lidské utrpení.

A možná právě proto je dodnes tak fascinující. Když vlak pomalu manévruje po úbočí hory a pod vámi zívá několik set metrů hluboká propast, snadno uvěříte, že své jméno si „ďáblův nos“ nevysloužil jen tak.

Zdroj: epochaplus.cz, INFO.cz