Muscle cars, lowriders a další ikony amerických silnic

V Evropě je auto praktická věc. Ideálně malé, úsporné a snadno zaparkovatelné. V Americe, tam je to úplně jiná liga. Tam má auto duši, příběh a charakter. A často také obrovský motor, přepychový lak a výfuk, který slyšíte dvě ulice předem.

Auta nejsou jen dopravním prostředkem. Jsou vyjádřením identity, součástí komunity, kulturním prohlášením. A platí to jak pro drsné muscle cars, tak pro ladné lowridery nebo divoké dragstery z jižanských měst.

Benzin, pot a pýcha dělnické třídy

Začněme klasikou: muscle cars. V 60. a 70. letech se v Americe rozjelo něco, co Evropané moc nechápali. Dáš obří motor do relativně levného auta a uděláte z něj silničního démona. Ford Mustang, Pontiac GTO, Dodge Charger… auta, která neřešila ekologii, ale rychlost, zvuk a styl.

Tyhle vozy si zamilovala především bílá dělnická třída. Auto nebylo luxus, ale odměna za tvrdou práci. Symbol síly, nezávislosti a amerického snu. Víkendy se trávily v garáži nebo na nelegálních závodech. A co že to žralo 20 litrů na sto? Benzin stál pár centů a svoboda byla k nezaplacení.

Dnes jsou muscle cars srdcovkou sběratelů a nostalgiků. Ať už renovují starý Chevrolet Camaro nebo si koupí nový Dodge Challenger, je to pořád o tom samém: mít pod kapotou víc koní než stáj v Kentucky.

Umění v plechu: Lowrider kultura

Přesuneme se do Los Angeles, konkrétně do čtvrtí s převahou hispánské komunity. Tady totiž vzniklo něco úplně jiného. Auta tu nejezdí rychle, spíš se vlní, houpou, sklápějí a tančí. To jsou lowridery. Auta snížená až k zemi, často s hydraulickým podvozkem, barevnými airbrushem, chromem a motivy Madony nebo aztéckých bohů.

Pro mexicko-americké rodiny je lowrider umělecké vyjádření i znak komunity. Každý detail má význam. A každé auto je originál. Nejde o závody, ale o respekt. Kdo má nejhezčí lak, nejpropracovanější interiér, nejladnější pohyb při „hopu“.

Lowrider je také součást hnutí Chicano pride , tedy hrdosti na vlastní kořeny, jazyk a kulturu. Na srazy přijíždějí celé rodiny, často v neděli, v kostýmech ladících s barvou auta. Je to show, oslava i tichý protest proti tomu, že „nejsme jen nějaká menšina“. Jsme tu, jsme hrdí  a máme zatraceně krásná auta.

Černé dragy: Rychlost jako rebelie

A pak je tu třetí proud: černošská drag racing scéna, hlavně na jihu USA  v Georgii, Texasu, Louisianě. Tady auta taky nejsou jen koníček, jsou boj o respekt. Historicky nebyli afroameričtí jezdci vítáni na oficiálních tratích, takže si vytvořili vlastní underground. Garáže, ulice, opuštěné letištní dráhy, tam se ladily motory, uzavíraly sázky a měřil čas na čtvrt míle.

Auto tady znamená úspěch a prestiž. Nejen že ukazujete, co dokážete s klíčem a šroubovákem, ale taky že jste něčeho dosáhli. A pokud vás porazí někdo jiný? Tak vám nezbývá než znova pod kapotu a znova na startovní čáru.

Dnes se tahle kultura prolíná s hip-hopem, streetwearem i sociálním aktivismem. A i když mnohá auta vypadala jako rozpadlá kraksna, pod kapotou měla sílu, která by zahanbila nejednu Teslu.

Co spojuje všechny tyhle odlišné světy? Vášeň. Hrdost. Individualita. Pro někoho je auto jen krabice na kolech. Ale pro tyhle komunity je to kus rodiny, historie, sebevědomí. Může mít chrom, může mít škrábance. Ale hlavně, má duši.

Zdroj: Motortrend, Wikipedia, Topspeed