Gigantický hybrid, který měl dobýt Antarktidu. Toto je antarktický sněžný křižník

Pojmul 5 lidí, palivo měl na 8 000 km, mohl nést letadlo, ale byl postaven pro dobývání neobjevené země. Navzdory působivým původním záměrům se vozidlo Antarctic Snow Cruiser nevydařilo kvůli řadě chyb. Přesto je vozidlo velmi působivé, a to tím spíše, když si uvědomíme, v jaké době bylo vyrobeno, píše server The Drive.

Ve 30. letech 20. století byla Antarktida stále jedním z neprobádaných kontinentů. O odvážlivce, kteří se pokoušeli lépe poznat jižní cíp Země, nebyla nouze, ale často skončili tragicky. Na jižní pól se tehdy podařilo dostat pouze dvěma týmům, ale z expedice se vrátila pouze jedna posádka.

V prvních desetiletích 20. století si na jednotlivé části Antarktidy činilo nárok mnoho zemí. Američané chtěli také kus země, takže expedice, která začala v roce 1939, neměla mít soukromý, ale národní status.

Cílem bylo postavit dva tábory, východní a západní, a objevit dosud neprozkoumané části země a projít trasu z jedné základny na druhou a spojit se s jižním pólem. Zní to ambiciózně, že? Budete k tomu potřebovat poměrně dost vybavení. Výzkum sněžného křižníku začal již v roce 1937 a vedli jej vědci z Institutu zbrojní techniky v Chicagu.

V dubnu 1939 bylo rozhodnuto, že se antarktický sněžný křižník zúčastní expedice, která měla vyrazit o šest měsíců později. Mezitím byl projekt v plenkách. Dělníci na vozidle pracovali dnem i nocí, aby ho dokončili ve stanoveném termínu. Nakonec bylo vozidlo postaveno za pouhých 11 týdnů a výsledky byly viditelné později. Ale postupně. Koncem října 1939 konečně vyjel z továrny antarktický sněžný křižník a dostal se na titulní stránky novin.

Gigant s hybridem

Vozidlo vážilo 37 tun, bylo 16,7 metru dlouhé, 4,6 metru široké a vysoké, střecha byla připravena tak, aby se na ni vešlo malé letadlo a poháněl ho hybrid. Antarctic Snow Cruiser byl vybaven dvěma šestiválcovými dieselovými motory Cummins, které vyráběly energii pro čtyři elektromotory, jeden na každé kolo. Každé z dieselů tak ovládalo dvojici kol na své straně. Nečekejte však kosmickou sílu. Každý z elektromotorů měl výkon pouhých 75 koní, což při přepočtu na hmotnost 37 tun znamená, že na 1 000 kg připadlo 8 koní.

Samotná kola, která měla zvládnout drsné podmínky a zároveň sloužit jako tlumiče nárazů, měla průměr 3 metry a každé vážilo 750 kg. Schopnosti vozidla byly také působivé. Na jeho palubu se vešlo 5 osob, měl prostor na spaní, kuchyň a spíž, dvě náhradní kola a dostatek paliva na ujetí 8 000 km. To však nebylo vše, protože byl navržen i pro překonávání ledových trhlin.

Hydraulické odpružení při nárazu snížilo přední část podvozku tak, že se opřel o protější břeh. Poháněná zadní kola způsobila, že přední klouzala po ledu, dokud se přední kola nedostala na druhou stranu. Kola se vysunula a poté se zadní pár zasunul a proces se opakoval. Díky tomu bylo možné překonávat až 4,5metrové mezery.

Málo času na testování

Bohužel nebyl čas zjistit, zda si antarktický sněžný křižník poradí s drsnými podmínkami. Testem měla být svým způsobem samotná přeprava vozidla z Chicaga do Bostonu – vzdálenost 1600 km měl překonat antarktický křižník na kolech, aby se odstranily případné nedostatky na cestě. Jak jistě tušíte, ne všechno šlo podle plánu.

Byl připraven na ty nejdrsnější podmínky, ale podlehl obrovskému lijáku. Silnice byla příliš kluzká na to, aby se dalo pokračovat v cestě. Krátce nato dostal křižník smyk a přistál v příkopu, odkud ho vytahovali tři dny. Ještě před příjezdem do Bostonu hydraulický systém selhal a způsobil jednu z největších dopravních zácp v historii, která zablokovala asi 70 000 aut.

Samotná dopravní zácpa však nebyla způsobena poruchou, ale noční můrou v podobě nízké rychlosti vozidla. Teoreticky měl dosáhnout rychlosti téměř 50 km/h, ale dosáhl jen zlomku této hodnoty. Mimo jiné i z tohoto důvodu netrvala celá cesta do Bostonu 8 dní, jak se očekávalo, ale téměř 3 týdny. Přesto se mu podařilo dorazit dva dny před začátkem výpravy. A to byl teprve začátek problémů.

Na místě se ukázalo, že vozidlo nezvládlo náročné podmínky, především kvůli pneumatikám. Nakonec se tým rozhodl vybavit kola řetězy a na přední nápravu byla namontována dvojitá kola. Dalším problémem, který ztěžoval řízení, bylo rozložení hmotnosti. Po nějaké době expedice zjistila, že antarktický sněžný křižník funguje mnohem lépe, když jede pozpátku. Nejdelší vzdálenost pak ujeli kolem základny – 148 km.

Samotná rychlost zpětného pohybu však byla ještě pomalejší. Dostat se na jižní pól, a zejména na druhou základnu, tedy nepřipadalo v úvahu. Nakonec vozidlo skončilo jako stacionární laboratoř. Možná by v průběhu práce došlo k vhodnému vylepšení stroje, ale probíhající druhá světová válka a připojení Spojených států přinutily expedici ukončit a tým se vrátit na kontinent.

Antarktický sněžný křižník se však domů nevrátil. Byla opuštěn v Antarktidě. Krátce po válce ho našel jeden z týmu a po doplnění vzduchu do pneumatik byl prý schopen jízdy. Později, koncem 50. let, byl nalezen pod několika metry sněhu. Jeho další osud však není znám, ačkoli se proslýchá, že byl během studené války odvezen do SSSR. Není tedy známo, zda byl rozřezán, zda neleží někde pod několikametrovou vrstvou sněhu, nebo zda neleží na dně moře.

Zdroj: thedrive.com