Experimenty s autonomní jízdou začaly už v 90. letech díky projektu Carnegie Mellon
Sledovat v Google Zprávách
Když se řekne auto, co řídí samo, většině z nás naskočí Tesla nebo futuristické taxíky Waymo. Jenže skutečný úsvit téhle éry nevypadal jako tichý produkt ze Silicon Valley.
Spíš jako hučící počítač a dva odhodlaní chlápci v deset let starém minivanu. Píše se rok 1995 a příběh samořídících aut právě doopravdy začíná.
Dva chlápci, minivan a počítač ze zapalovače
Za celým dobrodružstvím, nazvaným chytře „Bez rukou napříč Amerikou“, stáli dva výzkumníci z univerzity Carnegie Mellon, Dean Pomerleau a Todd Jochem. Jejich cílem bylo přejet Ameriku od východu na západ a ukázat světu, že jejich technologie funguje.
Jejich parťákem na cestě byl Pontiac Trans Sport z roku 1990, narvaný po střechu tehdejší technikou. Představte si velkou pracovní stanici, jejíž 50MHz procesor hučel na sedadle spolujezdce, a to vše napájené z obyčejného zapalovače v autě.
Samotný název projektu, „Bez rukou napříč Amerikou“, byl geniální tah. Nebyla to jen cesta pro slávu; měla dva jasné cíle. Zaprvé, byl to seriózní vědecký experiment, který měl nasbírat tisíce kilometrů dat z reálného světa a dokázat, že jejich systém je spolehlivý.
Zadruhé, a to bylo neméně důležité, to byla promyšlená reklamní kampaň. Dean a Todd věděli, že pokud chtějí získat peníze na další výzkum, například od Ministerstva dopravy, musí udělat něco, co zaujme. A výlet přes celý kontinent byl přesně tím velkolepým gestem, které potřebovali.
Dobrodružství plné poruch a geniálních nápadů
Jak to celé fungovalo? Očima auta byla jediná kamera umístěná pod zpětným zrcátkem. Mozkem pak software jménem RALPH. Ten v reálném čase analyzoval obraz, hledal na silnici čáry, okraje nebo třeba olejové skvrny a podle toho točil volantem pomocí připojeného motorku. Dean a Todd se přitom starali jen o plyn a brzdu.
Na dnešní poměry primitivní, ale tehdy to byla revoluce. Cesta dlouhá skoro 4 600 kilometrů byla samozřejmě plná dramat. V Coloradu jim odešel alternátor a auto se v naprosté tmě bezmocně kutálelo z dálnice. Jindy se jim v pouštním horku přehřála elektronika. V momentu jako z filmu Apollo 13 ji ale dokázali zchladit pomocí trubky, kterou si narychlo vyrobili z okenní rolety. I přes všechny trable byl výsledek neuvěřitelný: auto odřídilo samo 98,2 % celé trasy!
Cesta ale nebyla jen o technice a stresech z poruch. Byla plná svérázných lidských momentů, které z ní udělaly skutečnou odyseu. Neoficiálním maskotem se stala figurka Pocahontas z dětského menu, kterou kluci přilepili na palubní desku jako své „vůdčí světlo“.
V St. Louis se jim podařilo ztratit klíče od auta, ale naštěstí je zachránila náhradní sada, kterou Todd prozíravě přilepil zespodu na nárazník. Vrcholem bizarnosti pak byla zastávka v Las Vegas, kde si Todd obnovil manželský slib se svou ženou v drive-thru kapli a jejich minivan Navlab 5 jim šel za „svědka“.
Německá konkurence a proč se na vše zapomnělo
A nebyli v tom sami. Zatímco oni se plahočili Amerikou, v Německu tým profesora Ernsta Dickmannse posílal na dálnici upravené Mercedesy, které uměly samy předjíždět v hustém provozu rychlostí přes 130 km/h. Byla to taková zapomenutá zlatá horečka samořídících aut.
Proč se na ni zapomnělo? Technologie prostě předběhla dobu. Nebyly levné počítače, senzory ani digitální mapy a peníze na další výzkum došly. Obor usnul a probudil se až o deset let později, kdy už na scénu nastoupili dnešní technologičtí giganti.
Úspěch amerického i německého týmu byl o to důležitější, že v té době se vedla velká debata o tom, jakou cestou se vlastně vydat. Vedle myšlenky „chytrých aut“ totiž existoval i silný proud prosazující „chytré dálnice“.
Představte si silnice, ve kterých by byly zabudované magnety nebo senzory, jež by auta naváděly. Americká vláda do podobného výzkumu investovala nemalé peníze. Rozhodnutí jít cestou chytrých vozidel, které se spoléhají na vlastní „oči“ a „mozek“, tedy nebylo vůbec samozřejmé. Právě projekty jako ten od CMU ale ukázaly obrovský potenciál tohoto přístupu a na dalších třicet let tím určily směr celého odvětví.
Odkaz, se kterým dnes jezdíte i vy
Co se tedy stalo s touhle úžasnou technologií z 90. let? Neskončila v propadlišti dějin. Pomerleau s Jochemem ji proměnili v první komerční systém pro varování před opuštěním jízdního pruhu, který se dnes pod zkratkou ADAS nachází skoro v každém novém autě.
Když to srovnáme s dneškem, je to jako nebe a dudy. Jedna kamera proti osmi, 50MHz procesor proti superpočítačům. Přesto je ten příběh důležitý. Ukazuje, že dnešní pokrok nestojí na zelené louce, ale na ramenou obrů – průkopníků, kteří v jednom starém minivanu s figurkou Pocahontas na palubce dokázali něco, o čem se ostatním tehdy ani nesnilo.
