Dnes by byla čarodějnicí každá 2. žena. Stačily by pihy, znaménka nebo inteligence

Středověk byl dobou pověr, strachu a tvrdých zákonů. Ty vycházely spíše z různých domněnek. A tak byli lidé často obviněni z naprosto iracionálních věcí, které často sváděli na čarodějnictví či posednutí zlými duchy. V pozici obviněného mohl stanout kdokoliv, nejčastěji to ale byly ženy.

V období středověku si lidé neuměli mnoho věcí vysvětlit – ať už šlo o různé přírodní jevy, neštěstí, nemoci, neúrodné roky nebo rodinné tragédie. To vše přičítali vlivu temných sil. Zatímco muži byli obviňováni z kacířství, ženy často skončily před soudem coby čarodějnice.

A stačilo k tomu opravdu málo. Na vrcholu čarodějnických procesů už byl strach natolik intenzivní, že k rozpoutání lynče stačila i sebemenší odlišnost. Dnes by nás většina tehdejších obvinění překvapila, protože se jednalo o běžné jevy, které zkrátka k životu patří.

Jak to všechno začalo?

První záznamy o čarodějnictví se objevují už ve starověku, ale hon na čarodějnice, jak jej známe, začal ve středověké Evropě. Kořeny tohoto fenoménu lze hledat v církevních učeních, která se zaměřovala na boj proti „ďáblovým služebníkům“.

Jedním z klíčových dokumentů byl inkvizitorský manuál Malleus Maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice z roku 1487, který nabádal k tvrdému potírání čarodějnictví. Tento text nejenže definoval, jak čarodějnice rozpoznat, ale také doporučoval metody jejich usvědčení a trestání.

V českých zemích se první procesy objevily v 15. století a vrcholily o dvě století později, kdy probíhaly masové popravy. Známým příkladem je případ z Velkých Losin na Moravě, kde inkvizitor Boblig z Edelstadtu odsoudil desítky lidí k smrti. Obvinění se šířila jako lavina – jednou označený člověk často musel „prozradit“ další jména pod nátlakem mučení. Tito lidé samozřejmě žádnou vinu nenesli a jejich smrt tak byla ve valné většina případů zbytečná.

Vysoká inteligence, vzdělání nebo bylinkářství? Jasná čarodějnice

Čarodějnictví bylo v očích tehdejší společnosti spojováno s čímkoliv, co vybočovalo z normy. Mohlo se jednat o odlišnosti fyzického i psychického rázu, různé choroby, ale i záliby nebo příliš odvážné chování.

Které “příčiny” obvinění z čarodějnictví byly nejběžnější?

Bylinkářství a léčitelství – ženy, které znaly účinky bylin a pomáhaly lidem léčit nemoci, byly za čarodějnice považovány nejčastěji. Mělo se za to, že komunikují s temnými silami a umí kouzlit.

Vzdělání a inteligence – vzdělané ženy, které se dokázaly prosadit ve společnosti nebo měly odlišné názory, byly považovány za nebezpečné. Ve středověké společnosti, kde se očekávalo, že žena bude poslušná a podřízená, byla jakákoli známka emancipace vnímána negativně a ženu dle tehdejší společnosti ovládali zlí duchové. 

Nevěra nebo spory s manželem – k obvinění z čarodějnictví stačilo, aby manžel ženu osočil z nevěry. Nikdo se nepátral hlouběji po pravdě, a tak se toto stalo častým způsobem, jak se nepohodlné manželky zbavit.

Znamení na těle – mateřská znaménka, pigmentové skvrny, pihy nebo jakékoli další „odlišnosti“ byly často označovány za ďáblova znamení. Zejména, pokud bylo znaménko příliš velké, tmavé nebo na viditelném místě.

Pověry a domněnky – podezření často vycházela z nešťastných událostí, jako byla úmrtí dobytka, selhání úrody nebo náhlá smrt dítěte. Pokud byla v blízkosti žena s „divným chováním“, byla podle tehdejší společnosti jasným viníkem.

Čarodějnice čekal hrozný osud

Obvinění z čarodějnictví téměř vždy znamenalo konec svobodného života a často i života samotného. Proces začínal vyšetřováním, při kterém byly ženy podrobeny tvrdým výslechům a někdy i mučení, jehož cílem bylo vynutit přiznání. Stačilo málo – odlišné znaménko na těle nebo sousedovo obvinění – a důkazy byly na světě.

Mezi běžné zkoušky patřila například zkouška vodou, kdy byla obviněná hozena do řeky. Pokud plavala, byla považována za čarodějnici, pokud se utopila, byla nevinná, ale už se to nedozvěděla.

Nešťastnice, které byly uznány vinnými, čekal trest, nejčastěji upálení na hranici. Tento způsob popravy měl symbolicky očistit jejich duši. Někdy byl trest mírnější, jako třeba oběšení, ale tragédie a veřejná ponížení zůstávaly stejné. Tyto brutální praktiky odrážely dobu plnou strachu, pověr a hledání viníků. 

Zdroje: Wikipedia.org, History.com, olomouc.rozhlas.cz