Zapomeňte na Jacka a Rose. Co se ve skutečnosti stalo při evakuaci Titanicu
Sledovat v Google Zprávách
Titanic měl být chloubou své doby. Luxusní plovoucí hotel, kde se šampaňské chladilo rychleji než nervy stevardů, a kde si první třída připadala jako na zámku. Jenže 14. dubna 1912 se slavná loď střetla s ledovcem a ukázalo se, že ani ten největší zázrak strojírenství není odolný vůči přírodě. A když se začalo potápět něco, co mělo být nepotopitelné, nastal pořádný chaos.
Čluny, které nikdo nechtěl
Titanic měl jen dvacet člunů. Na loď s více než dvěma tisíci pasažéry to bylo trochu málo. Původně jich mělo být víc, ale vedení společnosti si řeklo, že by kazily výhled z paluby. A co si budeme povídat, kdo by chtěl místo oceánu koukat na dřevěné loďky. Jenže když loď dostala ránu do boku, najednou by každý bral i nafukovačku. A aby ironie byla dokonalá, první čluny odplouvaly poloprázdné. Posádka si totiž myslela, že Titanic zůstane na hladině.
Kdo nastupuje první
Pravidlo ženy a děti napřed sice oficiálně platilo, ale praxe byla divočejší. Ti z první třídy měli k člunům blíž a taky lepší informace. Cestující z podpalubí naopak často ani nevěděli, kudy nahoru. Když se konečně vyškrábali, bylo už skoro po všem. Titanic tak kromě technické tragédie připomněl i tvrdou společenskou realitu – kdo měl víc peněz, měl i větší šanci na přežití.
Když se signály ztratí v éteru
Titanic vysílal nouzové signály SOS i starší CQD, jenže ne všechny lodě na okolí měly nonstop zapnuté rádio. Některé zprávy se ztratily, jiné přišly pozdě. Nakonec dorazila Carpathia, která musela jet přes ledová pole na plný plyn. Kdyby tehdy fungovala komunikace tak jako dnes, možná by Titanic nebyl symbolem zkázy, ale jen drahým příběhem o prasklém trupu.
Hudba jako nejlevnější záchranný prostředek
Na palubě se mezitím děly i věci, které dnes znějí skoro neuvěřitelně. Orchestr hrál až do poslední chvíle. Představte si, že stojíte v ledové vodě a do toho slyšíte valčík. Někteří přeživší říkali, že právě hudba jim pomohla nepanikařit. Jiní prý vtipkovali, že se aspoň konečně dostali na vyjížďku člunem, i když v úplně jiném balíčku all inclusive. Humor byl tehdy možná tou nejlepší záchranou.
Jak Titanic změnil pravidla
Po nehodě už nikdo nechtěl riskovat opakování. V roce 1914 vznikla mezinárodní konvence SOLAS, která nařídila, že člunů musí být tolik, aby se do nich vešli všichni. Posádky musejí dělat cvičné poplachy a rádia musí fungovat 24 hodin denně. Dnes nám to přijde samozřejmé, ale tehdy to byla revoluce. A všechno proto, že Titanic ukázal, jak moc jsme bezpečnost podcenili.
Titanic jako legenda
Titanic dnes známe hlavně z filmů, knih a muzeí. Stal se legendou, která fascinuje lidi po celém světě. Ať už ho bereme jako příklad lidské pýchy, nebo jako příběh odvahy, pořád nám připomíná, že i největší technologie má své slabiny. Kdyby měl víc člunů a lepší komunikaci, možná by se stal jen poznámkou v dějinách. Díky své tragédii se ale stal učebnicí, z níž se učíme dodnes.
Co nám říká dnes
Když dnes nastoupíme na moderní výletní loď, málokdo si uvědomí, že čluny zavěšené nad hlavou jsou tam hlavně díky Titanicu. A když na dovolené otráveně posloucháme, jak musíme absolvovat bezpečnostní cvičení, stojí za to si připomenout, že právě tahle tragédie vedla k tomu, že dnes lodě plují mnohem bezpečněji. Loď, která měla být nepotopitelná, se nakonec postarala o to, že jiné lodě mají větší šanci se opravdu nepotopit.
