Z čeho vznikají zácpy na dálnici?

Prvních pár kilometrů jede vše jako po másle, pak se v dálce rozsvítí brzdová světla a proud zpomalí na krok. Nikde nehavarovaná auta, žádné překážky, jen krátký úsek u nájezdu, který jakoby vysával rychlost z celé dálnice. Přesně tomuhle se říká „bottleneck“ – úzké hrdlo, kde kapacita klesne natolik, že zbrzdí stovky aut, i když zbytek trasy je volný. Takové záseky se objevují opakovaně na stejných místech a ve stejnou denní dobu.

Proč se to děje, když jinde je asfalt prázdný? Jak může několik desítek metrů připojovacího pruhu rozbít plynulou jízdu na desítkách kilometrů dálnice? A co s tím mohou udělat řidiči i správci silnic?

Jak vzniká bottleneck

Úzké hrdlo je místo, kde se kapacita silnice dočasně zmenší: třeba kvůli nutnosti zařadit se z vedlejšího proudu, kvůli zúžení, nebo prostě kvůli manévrům, které si vyžádají prudší brzdění a přejezdy mezi pruhy. Jakmile se v hustém provozu objeví i malý záškub (jedno zbytečné sešlápnutí brzdy) následující auta brzdí o něco víc a vznikne vlna zpomalení, která se šíří dozadu proti směru jízdy. V odborné literatuře jí říkají „phantom jam“ a vzniká i bez viditelné příčiny.

Krátký připojovací pruh: drobná zkratka, velký problém

Typickým spouštěčem bottlenecku je krátký připojovací pruh. Řidiči z nájezdu musí stihnout zrychlit a zařadit se do proudu, který už jede dálniční rychlostí. Když je na to málo metrů, mívá to dva důsledky: část aut v hlavním proudu prudce brzdí, a část z nájezdu vjíždí do pruhu příliš pomalu. Výsledkem je kaskáda drobných konfliktů, která snižuje kapacitu a vytvoří zácpu, přestože o pár set metrů dál je zase volno.

Rozdílné rychlosti: když se proudy nedomluví

Dalším katalyzátorem je rozdíl rychlostí mezi sjíždějícími a přijíždějícími vozidly – jinými slovy špatně sladěná „taneční partnerka“ v jízdní stopě. Vysoká rychlostní variabilita nutí řidiče častěji brzdit a měnit pruh, čímž provoz ještě víc rozhoupou. Plynulé tempo s dostatečnými rozestupy zmenšuje riziko vzniku vln zácpy; naopak ostré rozdíly v tempu je zesilují.

Zajímavé je, že jakmile se vlna jednou zformuje, žije si vlastním životem. Řidiči na jejím čele zase zrychlí, ale vlna sama se posouvá zpět a chytá další auta, která zrovna přijíždějí.

Co s tím: malé návyky, velký efekt

Dobrá zpráva: část řešení máme v rukou my řidiči. Pomáhá držet stálé tempo, nevyhledávat zbytečné změny pruhů a využít připojovací pruh po celé jeho délce – nikoli panicky vjíždět hned na začátku. Když se pruhy sbíhají, funguje zipování: oba pruhy se využijí až k místu zúžení a auta se střídají po jednom. Je to rychlejší a spravedlivější než dlouhá jednotná fronta v jediném pruhu.

Proč je bottleneck větší, než se zdá

Efekt úzkého hrdla je zrádný v tom, že se neprojeví jen v místě problému. Z krátkého připojovacího pruhu nebo z rozdílných rychlostí se rodí celá kaskáda mikromanévrů – drobných brzdění, zaváhání, „cikcakového“ přejíždění mezi pruhy. V husté dopravě to stačí k tomu, aby se proud dostal pod kritické tempo a vznikla vlna, která se valí dozadu. Přesně proto zažíváme situace, kdy před námi se jede krokem a pár set metrů za bottleneckem je provoz opět volný.

Malá osobní „strategie přežití“

Když se blížíte k nájezdu, nechávejte si čas a prostor. Nepřibržďujte zbytečně, držte klidný rozestup a počítejte s tím, že někoho budete muset k sobě vpustit – a někdo zase pustí vás. Pokud je připojovací pruh krátký, snažte se předvídat, kdo z nájezdu potřebuje prostor pro zrychlení. A pokud to podmínky dovolí, nevytvářejte „špunty“ jízdou výrazně pod nebo nad tempem okolního proudu. Právě rozdíly rychlostí totiž bývají živnou půdou pro rozpad plynulosti.

Zdroje: vox.com, ed.ted.com, wired.com, ctps.ctps.org, ops.fhwa.dot.gov, youtube